Zadlužit, či nezadlužit, toť otázka!

Zaslechl jsem ležíce na ručníku u nás na pláži názor, že ta naše „blbá vláda nedělá pro lidi nic“, že jim nepomáhá s cenami energií, benzínu a potravin. Měl jsem sto chutí se té dámy zeptat, jestli doma také hospodaří na dluh, když to stejné očekává od naší fialové vlády.

Už nyní nás stojí obsluha státního dluhu, pokud vím cca 50 miliard ročně. Není problém si půjčit další peníze a platit ještě větší úroky. Zastropovat ceny energií a dotovat je. Potíž je v tom, že jejich ceny se vysoce pravděpodobně už nikdy nevrátí zpět na úroveň před krizí, takže by se bude musely dotovat napořád. To nesmírně zatíží rozpočty států, které se pro tuto cestu rozhodly. A nepřejte si vidět reakci obyvatelstva, až se jejich vlády (či autokraté) jednou rozhodnou dotování ceny energií a pohonných hmot ukončit!

Shora uvedený názor troubí pochopitelně současná opozice, ať už hnědá či rudá. A tím vystavuje vládu do pokušení roztočit rotačky ve státní tiskárně cenin. Pokud to udělá, zradí své voliče a bude se chovat jako ten, kterého tolik kritizuje. Pokud to neudělá, nespokojený lid si příště zvolí jmenovitě neuvedeného populistu, který mu slíbí cokoli bez ohledu na státní rozpočet.

Jaká je z toho cesta ven? Je třeba rozdělit obyvatelstvo ČR na různé příjmové skupiny.

Ti majetní a vysoce příjmoví, těch se tohle zdražování sotva dotkne. Střední třída si bude muset zvyknout na to, že dobře už bylo a začít přemýšlet, co je možné v domácím rozpočtu dočasně škrtnout či omezit. Případně si zajistit vyšší nebo druhý příjem.

Opravdový problém je pouze s tou poslední skupinou obyvatel, pro kterou by měla být určena adresná pomoc. Jsou to většinou lidé, kteří si s administrativním systémem státu moc nerozumí, nemají připojení k internetu, a tudíž jsou jako příjemci adresné pomoci státu velmi složitě dosažitelní. Takže dostat pomoc až k příjemci je nesmírně náročné a drahé, ale stále levnější než sypat peníze z helikoptéry.

Stát nemůže předepisovat obchodníkům na volném trhu marže, (tady budu trochu „klausovat“) měl by pomoci trh. Pokud budou lidé méně kupovat, obchodníci své zboží i služby zlevní.

Jenže od toho jsme zatím dost daleko. Cestovní kanceláře jsou vyprodané, na auta se čeká měsíce, nákupní vozíky v supermarketech každý pátek praskají ve švech.

Tím nechci říct, že nepotkávám důchodkyně, které brousí po prodejně s prázdným vozíkem a dost zoufale přemýšlejí, co si mohou dovolit.

Stát by měl způsobem, který je pro ně vhodný, pomoci těm potřebným. Střední vrstvě vysvětlit, že omezení bude o to kratší, čím rychleji jej akceptujeme. A pokud se týká těch bohatých, měl by je připravit na to, že progresívní daň jim sice sníží příjmy, ale zajistí, že si lidé příště nezvolí autokrata, který je bude stát daleko víc, pokud je o jejich podnikání nějakou nabídkou, kterou nelze odmítnout, rovnou nepřipraví.