Lékaři, felčaři, šamani a léčitelé

Při každé příležitosti, ať už je spouštěčem stávka či jiné potíže, vrací se do veřejného prostoru debata o našem zdravotnictví. Zda je doktorů dost nebo málo, jaká je dostupnost péče, máme-li privatizovat nemocnice, připustit placené nadstandardní služby, jak to bude s amalgámovými výplněmi, proč chybí některé léky, zda hradit homeopatika z veřejného pojištění a tak podobně. Jsou to debaty vzrušené, protože když chybí jiné zboží nebo služby, je to otrava, ale nejde o zdraví nebo dokonce o život, jako v případě zdravotnictví. Nejsem na medicínu odborník, takže se do těchto témat pouštět nebudu, ale o něčem může psát i důchodce z Petřin. Kdo mé sloupky sleduje dlouhodobě, tak si všimne, že to nebude zdaleka poprvé. Jde mi o lidský přístup, který až na výjimky v Ústavech Národního Zdraví velmi postrádám.

Nepatřím mezi lidi, kteří vyhledávají lékaře a lékařská zařízení rádi. Běžné neduhy se snažím porazit sám pomocí babských metod a dostupných léčiv. Vypravím-li se tedy do nehostinného prostředí bílých plášťů, jsem v situaci, kdy mi opravdu není dobře a potřebuji odbornou pomoc. Jsem smířen s tím, že v čekárně nebudu sám a beru si s sebou knihu. Jsem připraven na čekání v řádu desítek minut a pokud po návštěvě lékaře nastane kolotoč odběrů, případně RTG, tak se samozřejmě doba čekání násobí. S tím vším mohu žít a velmi dobře vím, že například čekací doby na zákroky jsou u nás poměrně velmi krátké; jako odstrašující příklad můžeme použít třeba Spojené království nebo Kanadu.

Vadí mi něco jiného. (Ne)přístup zdravotnického personálu. Nezřídka mám pocit, že už v kartotéce obtěžuji. Stojím tam v zimním oděvu, čůrek potu mi teče po zádech, v ruce mám nějaké papíry od (ne)praktické doktorky, lovím průkazy, skloněn se svými 187 centimetry k okénku, které je výškově dimenzováno zřejmě pro vozíčkáře. V mém věku již hůře slyším, takže komunikace s babou za sklem, která na mě hledí s výrazem, ze kterého jasně vyplývá, co si o mně myslí, není snadná. Ona zároveň vychází z toho, že její ústav důvěrně znám, takže nechápe, že já nechápu, proč mám jet do podzemí oranžovým výtahem, a tam přestoupit na bílý a tím jet zase nahoru až do fialové zóny.

Přeskočím nekonečné čekání na přetopené, či ledové chodbě, během kterého vyslechnu všechny peripetie ostatních pacientů a půjdeme rovnou do ordinace. Vzhledem k tomu, že si tam většina pacientů odkládá minimálně svrchní oděv (mladší ženy povinně i prádlo:-), je zvláštní, že není k dispozici věšák, nebo aspoň háček. Lékař to ví, takže mě upozorní, abych si dal věci přes židli. Když to ví, proč to neřekne údržbáři nebo na poradě technickému náměstkovi? „Tady se posaďte a řekněte mi, co vás trápí.“ Popisuji své obtíže a on se dívá na displej počítače a cosi píše na klávesnici. Nevím, jestli mě sleduje, tak zmlknu. On si toho po chvíli všimne a vyzve mě, abych pokračoval. Za celou dobu se mi nepodíval do očí, nepoložil otázky, kterými by se snažil dopátrat zdroje mých problémů, já přeci netuším, jaké má která choroba příznaky. To on by měl být tím detektivem a snažit se odhalit pachatele, ne?

Stýská se mi po těch staromódních doktorech, kteří byli vždy hezky oblečení a voňaví, mluvili a chovali se jako vzdělaní lidé, ve svém volnu hráli ve smyčcovém kvartetu, pacientům v úzkých nenabízeli jen vyšetření na přístrojích, ale také lidské pochopení, empatii a snažili se pacienta uklidnit, což často pomůže víc než drahý lék. A neříkejte mi, že na to není čas, ono to zas o tolik déle netrvá, a přitom se mohou se ušetřit další drahá vyšetření, která možná nejsou tak úplně nezbytná.

Co nabízejí léčitelé? Vynechme zjevné podvodníky, kteří by měli skončit na šibenici, protože slibují nesplnitelné a pacienta okrádají nejen o peníze, ale také o čas, ve kterém by klasická medicína třeba mohla ještě pomoci. Mluvím o těch, kteří jsou poctiví a nabízejí svým klientům různé léčebné postupy, o jejichž výsledku by se sice dalo s úspěchem pochybovat, ale o jednom ne. Suplují to, co u klasické medicíny postrádáme. Výše zmíněnou empatii a pochopení, (snad) upřímnou snahu pomoci a člověku v nesnázích podat pomocnou ruku, která mu pomůže projít bažinou obtíží a bolestí. Ne vždycky se to povede, ale nedivím se klientům, že si za to rádi zaplatí.

Takže. Léčitelé suplují to, co státní zdravotnictví nedokáže. Lékaři se zlobí a nenechají na léčitelích chlup suchý, a přitom mají řešení ve svých rukách. Lékařské fakulty by je na to měly připravovat a příklady starších kolegů v době atestací dále jejich sociální inteligenci a empatii rozvíjet. Nabízí se i otázka, proč vlastně šli studovat medicínu, nešlo náhodou o to jít pomáhat lidem? Jsou naštvaní, že potkávají v ordinacích především staré a nemocné lidi? Život se neprodlužuje o mládí, nýbrž o stáří. Lidé jsou prostě déle staří a pravděpodobně budeme i déle mrtví:-)