Když nevyhraje můj kandidát, tak mě to sice štve, ale nedá se nic dělat. Když ale mám pocit, že ta výhra nebyla fair, pak se dostávám úplně někam jinam. To už není politický boj dvou myšlenek, to je zápas slušnosti s neslušností.
Přemýšlel jsem o tom, jaké je to vítězství, když třeba nějaký zásadní návrh na malém městě projde zastupitelstvem rozdílem jednoho hlasu. 51% slaví a 49% sousedů jde domů a hrubě nadává. V mých očích je to selhání předkladatelů, kteří návrh nedostatečně vysvětlili, nepředjednali, neprolobbovali, atd. Podobně je tomu i v celostátní politice. Když je nějaká strana zvolena třiceti procenty voličů, prostým počtem zjistíme, že to těch zbývajících sedmdesáti procent voličů preference nebyla, případně, že je jim to šumák.
A právě proto je otázkou politické kultury takových situací nezneužívat, protože to jen vyvolá u opozice nulovou toleranci. Místo politiky, která by měla být uměním kompromisu, se potom jedná o nechutný souboj, který zanechá špatně zhojitelné rány.
Často slýcháme, že poslední dvě volby prezidenta, případně poslední parlamentní volby, vyhloubily příkopy. Jsem si jist, že je ani tak nevyhloubily jejich výsledky, jako fakt, že předvolební boj nebyl veden fair play, fakt jak arogantně se někteří kandidáti chovali a jak se vyjadřovali jako vítězové. A to je náš problém, tohle nám chybí. Ta McCainova velkorysost, se kterou se zastal svého protikandidáta, i když mu pak celé funkční období nic nedaroval. Jde o způsob, jakým blahopřejeme vítězi a jakým to vítěz přijímá. Jestli cítí nutnost si do poraženého kopnout, pak nikdy neměl vyhrát. Jestli používal v předvolebních debatách unfair argumenty a někým nedohledatelným placené inzeráty, pak jeho volba sice platí, ale zanechala ve všech zúčastněných ošklivou pachuť.
Já to tak alespoň mám. Když nevyhraje můj tým nebo můj kandidát, tak mě to sice štve, ale nedá se nic dělat. Když ale mám pocit, že ta výhra nebyla fair, pak se dostávám úplně někam jinam. To už není politický boj dvou myšlenek, to je zápas slušnosti s neslušností a s tím se smířit nemohu. A to se nezmění až do konce volebního období, pokud nám je Pánbůh zachovati ráčí. Zůstane jen slizká stopa ješitnosti, mstivosti, hrabivosti, lží a malosti. Špatné je, že je to vůbec možné. Politickou kulturu není možné vymáhat zákony, jedině voliči jim mohou v příštích volbách ukázat červenou kartu. Jenže většině to nevadí, necítí to, nebo to dokonce obdivují, případně je jim to buřt!
Nedá mi to necitovat na závěr jeden z povedených výroků McCaina, kterým reagoval na názor G.W. Bushe, jenž po setkání s V.V. Putinem prohlásil, že v jeho očích viděl citlivou duši. „Také jsem se do nich podíval a viděl jsem tam jen tři písmena: K.G.B.“
