Progresivismus amerických univerzit

Když jsem v první polovině sedmdesátých let navštívil mého německého kamaráda Jürgena v Tübingenu, měl jsem pochopitelně po kapsách jen pár propašovaných marek a on na tom jako student filologie nebyl o mnoho lépe. Na oběd jsme šli do studentské menzy staroslavné univerzity založené v roce 1477. Ve velkém předsálí jídelny byly po stranách u zdí stoly, na kterých studenti prodávali skripta a knihy. Ze všech stran na mě koukaly hlavy vousatých proroků: Karla Marxe, V. I. Lenina, Mao Ce-tunga a podobně; v jednom koutě sovětská literatura, v dalším čínská a ve třetím zápaďácký komunismus typu soudruha Berglinguera. Jürgen spatřil mou sinalou tvář a uklidňoval mě slovy: "Klid, to je jen do prvního Mercedesu". U výtečného jídla asi za marku padesát mi zopakoval známý citát, že když nejsi v osmnácti levičák, tak nemáš srdce, ale když jsi levičákem ještě ve třiceti, tak nemáš mozek.

Velmi často v debatách s přáteli narážím na otázku, jak je možné to, co se aktuálně děje na amerických univerzitách a odtud šíří do celého světa. Obvykle se tomu říká progresivismus. Vždyť Amerika pro nás vždycky představovala zemi Svobody a neomezených možností. Velmi vtipně to vyjádřili Cimrmanologové: "Tak dlouho jdeš na Západ až dojdeš na Východ." Jenže tak jednoduché to není.

Především v Německu a v dalších válkou poničených a zbídačených zemích Evropy včetně Británie, bylo prvních15 let po roce 1945 velmi krušných. I my známe z vyprávění předků potravinové lístky, které mimochodem platily v Británii déle než v Německu. Ještě o mnoho let později, v naší generací obdivovaných letech Beatlemánie byly ve Spojeném království hornické a průmyslové oblasti, kde se v té době měli lidé určitě hůř než my zde, v gulášovém socialismu.

Hospodářský zázrak v NSR se zdařil díky pomoci Ameriky, velké dřině, obrovské energii a spoustě času, o který Jürgenovi otcové "okradli" své děti. Všechny generační spory už od našich opičích předků mají stejné heslo "nebudeme jako vy". Vzdor a vztek dětí hospodářského zázraku se obrátil proti kapitalismu a spotřebnímu způsobu života, protože se jejich otcové prý jen honili za kariérou a penězi.

Bylo jim dvacet, s hlavou plnou ideálů měli pocit, že by se bohatí měli rozdělit s chudými a pak, že bude na Světě ráj. Nejabsurdnější na tom je, že rozmařilý a nezodpovědný život plný trávy a intelektuálních keců jim umožňovaly peníze jimi zatracovaných otců.

Ale tak, jak prorokoval Jürgen, postupně je to přecházelo a zapojili se do "rat race" tak typického pro kapitalismus. Nejen pro to, že zatoužili po kariéře a majetku, ale i kvůli financování vzdělání pro své děti a také pochopili, že je nutné si spořit na stáří. Zároveň, ale, a to je důležité, měly tehdy liberální strany pevně ukotvené programy, které levicovým myšlenkám zdatně oponovaly. Nestyděli se hloupost nazvat blbostí a dokazovat, že jsou to jen v praxi neuskutečnitelné a nefinancovatelné teorie a že také nevycházejí z přirozených lidských vlastností, které mají k ideálu velmi daleko. Tito filozofové, politologové, politici a média předkládali relevantní argumenty a důkazy, na základě, kterých se z mladých salonních levičáků stávali postupně nejen sociální demokraté, ale i voliči liberálních a konzervativních stran. 

V té době ještě neexistovali skuteční populisté, strany a hnutí komunikovaly s veřejností povětšinou tiskem, rozhlasem a televizí. Nebyl internet, nebyla sociální média. Nelevicoví politici se opírali o svá učení, vysvětlovali svůj program a kritizovali programy těch druhých. Volič měl svobodu volby.

To vše se ale s příchodem opravdových populistů změnilo. Tradiční strany se začaly v obraně před nimi stále více rozkročovat a v naději na zvolení do jisté míry napodobovat jejich populistický styl nereálných slibů. Místo skutečného ideologického ukotvení, stále více nejen populisté čtou včerejší průzkumy veřejného mínění. Pravolevé vidění světa se postupně vytrácí, jde jen o to, jak získat voliče. A teď přijde ten poslední dílek do skládačky, a to je pokrytectví stran a jejich představitelů.

Jako příklad si můžeme vzít Grétu; podle mého názoru je to zneužitá psychicky ne úplně zdravá dívka, která se díky šikovnému marketingu stala prorokem teenagerů. Žádný div, jsou to potomci těch studentů z Tübingenu. Jenže reakce politiků je tentokrát diametrálně odlišná. Místo aby odbornými argumenty rozebrali její učení na prvočinitele, některé schválili a jiné odsoudili jako nereálné, jsme svědky, že z čirého pokrytectví, kývají jako ten oslík za zadním sklem automobilu. Mají totiž hrůzu, že by byli okamžitě exkomunikováni a politicky upáleni. Ti ostřílenější nejen kývají, ale ty blbiny dovádějí až do těch nejabsurdnějších konců. 

Svou roli tu pochopitelně sehrává také fakt, že studenti jsou nemalou voličskou skupinou, o kterou je třeba se poprat. Právě mladí lidé první naskočili na zelená témata a sociální média, takže tahle rakovina se šíří všemi směry nevídanou rychlostí. Na místo Green Dealu si může laskavý čtenář dosadit řadu dalších ptákovin typu: #meetoo, politické korektnosti, rasových a genderových kvót, přehnané pozornosti vůči LGBTQ komunitě atd. A pokud vám to připomnělo Jiřinu Jiráskovou a Pavla Kohouta, jak v modrých svazáckých košilích pochodují včele pokroku, tak to není podobnost čistě náhodná.

Krom napsaného si jistě umíme představit vliv obou totalitních mocností, které v rámci hybridní války výrazně přilévají oleje do ohně, a tak úspěšně oslabují nenáviděného nepřítele.

Přeregulovaný trh označují za krizi kapitalismu, a přitom je tomu přesně naopak. Krize přichází právě díky všudypřítomným regulacím, dotacím, kvantitativnímu uvolňování a podobným zvěrstvům, která volný trh deformují.

Tahle nová ideologie progresivismu je založená na spojení pravdy se lží a moudrosti s pitomostí tak umně, že je někdy velmi těžké se v tom orientovat. Pravda je, že se Američané provinili praktickým vyhubení původních obyvatel, otázkou je ale, jestli tu křivdu napravíme tím, že už jim nebudeme smět říkat "Indáni". Opravdu ženy chtěly, abychom jim mužpo průchodu dveřmi pustili křídlo létacích dveří přímo do obličeje? Nebylo by lepší si jich prostě vážit? Co je to za soutěž, když důležitější než kvalita písně či filmu, je barva kůže interpreta a moderátora? Všichni přeci víme, že málokterý běloch zahraje jazz tak nádherně jako kdejaký černý kluk z ulice. Nebudu pokračovat, příkladů lze vymyslet mnoho a mohou být i vtipné, kdyby nešlo o tak závažnou věc, jakou je svoboda projevu.

Na závěr uvádím příklad z nejnovější knížky "Odpoledne", mého oblíbeného autora Ferdinanda von Schiracha, jejíž překlad jsem nedávno dokončil:

Studenti z Harvardu, sestavili on-line petici. Důvod: Jeden z profesorů vstoupil do týmu obhájců Harveye Weinsteina. Studenti už nechtějí, aby je učil.

Harvey Weinstein byl americkým filmovým producentem, o kterém v říjnu 2017 referovaly New York Times, že po dobu třiceti let sexuálně zneužíval ženy. V osmi případech bylo vyplaceno mimosoudní vyrovnání. Krátce na to byl v New Yorku uveřejněn text, podle kterého Weinstein dalších třináct žen k sexu donutil nebo přímo znásilnil. Nakonec se přihlásilo celkem 88 žen, které vypověděly, že je Weinstein sexuálně obtěžoval, k sexu nutil nebo znásilnil. Politici, herci a režiséři odsoudili Weinsteinovo chování, byl propuštěn z produkční firmy, vyloučen ze všech profesních svazů, jeho žena se s ním nechala rozvést. V březnu 2020 byl odsouzen k 23 letům vězení. Rozsudek stále ještě není pravomocný.

Vůbec nechci komentovat nebo dokonce obhajovat zavrženíhodné chování toho hrozného chlapa, jde mi o jinou věc. Jací právníci vyrostou ze studentů, kteří, jak se zdá, vůbec nepochopili jeden ze základních pilířů práva a tím je právo na obhajobu? Tito studenti, pokud dostudují a budou chtít chodit v proužkovaném obleku a jezdit v BMW, budu muset hájit pedofily, sériové vrahy, podvodníky, korporace, které otrávily vodu v polovině státu, zkorumpované politiky, prostě tu největší špínu světa, protože slušní lidé potřebují advokáta jen zřídka. Jaké mají právní vědomí, když jim ho naprosto rozostřila ideologie?

Resumé: Rodiči progresivismu jsou zbabělost a pokrytectví liberálů. Nejde jim o ideje, ale o vlastní kariéru. Vidíme to bohužel i na naší fialové vládě, která ve strachu z příštích parlamentních voleb zřejmě zrealizuje pouhý zlomek z doporučení NERVu a právě proto znovuzvolena nebude. Mikuláš Dzurinda reformu udělal, stálo ho to křeslo, ale své vlasti pomohl. To je vzácné jako bílý los. Chapeau!