Nepříjemná pravda o starobních důchodech

Pokaždé, když jsem dříve viděl sociální demokratku, přezdívanou "Venezuela" a dnes slyším velkouzenářovy apoštoly, případně našeho nezkrotného odboráře, jak roní slzy nad seniory či starobními důchodci, tak mám chuť si pořídit zbrojní průkaz. Pokusím se v tom udělat trochu pořádek.

Ročníky 1925–1945, které odcházely do penze mezi lety 1985–2005

Byli téměř bez šance si naspořit (s výjimkou účastníků šedé a černé ekonomiky) a pokud přece něco ušetřili, o úspory je připravila nenápadná devalvace, která proběhla v rámci Klausovy ekonomické transformace. Na druhé straně ceny potravin nerostly úplně skokově a nájemné bylo dlouhou dobu regulováno. Přesto, právě tato skupina to odnesla nejvíce.

Ročníky 1945–1965, které odcházely do penze kolem roku 2015 a odcházejí dodnes

V listopadu 1989 nám bylo 24–39, což znamená, že jsme pracovali přibližně dalších 25–35 let po převratu, a to už byla slušná šance si na starší kolena vytvořit nějaký ten polštář. Pokud jsme nebyli ochotni na sobě pracovat, učit se, jít za prací jinam, něco se svým životem udělat a měli pocit, že se o nás má stát postarat, pak nám nezbývá nic jiného než volit populisty a žít na dluh.

Ročníky 1965–1985, které budou odcházet do penze po roce 2030

Tahle skupina (našich dětí) v době převratu právě dokončovala školu a ocitla se na startovní čáře svých kariér. Pokud nepochopili, jak funguje kapitalismus a žijí z ruky do úst nebo dokonce v exekucích, budiž jim země lehká, protože pouze ze starobního důchodu, je čeká život na hranici chudoby.

Ročníky 1985–2005, které budou odcházet do penze po roce 2050

To jsou děti rodičů, kteří měli 30 let času na to, aby pochopili, jak funguje systém a doufejme, že vysvětlili svým dětem co a jak. Vzhledem k naší demografické křivce a zvyšujícímu se věku dožití neexistuje žádná omluva proto, když se na své stáří nezabezpečí sami. Státní penze bude krýt jen menší část jejich výdajů.

Tyto úvahy samozřejmě platí pouze pro zdravé občany bez zdravotních omezení, to by bylo na úplně jinou kapitolu. S určitým zadostiučiněním sleduji, když se osoba samostatně výdělečně činná, která vytvářela 20 let ztráty (netuším z čeho tedy celou dobu žila), diví, že jí stát vyměřil miniaturní penzi. Správně by tedy měla být nazývána osobou "prodělečně" činnou. Jak to, že si tuto otázku nepokládá její správce daně? Slýchám: "Celý život jsem dřela a teď mi dají 7.000! Proto jsem klíči nezvonila!" Není možné podvádět berňák (okrádat stát a ostatní solidární pojištěnce), neplatit a pak stát s napřaženou dlaní. 

Jak spořit na stáří? Neměly by to být žádné povinné pilíře, ale svobodná volba každého svéprávného občana, jakou formou si bude spořit. Stát nemůže dotovat všechny, kteří své výdělky v mládí promrhali a teď na stará kolena čekají na podporu. Průměrná délka života se u nás od převratu zásadním způsobem prodloužila. To ovšem neznamená, že budeme déle mladí, my budeme déle staří!

Často cituji Jana Wericha, který se kdysi řekl: "V demokracii strany usilují o přízeň voličů, zatímco v komunismu je tomu naopak: voliči usilují o přízeň strany."

U nás je obvyklé, že rodiče podporují své děti, ale mělo by tomu od určitého věku být přesně opačně. Česká matka si lehne do louže, aby její dítě mohlo přejít suchou nohou. Tak to začíná a končívá třeba tím, že si mi jeden šedesátiletý muž postěžoval, že neví, z čeho zaplatí nájem, teď když jeho matka zemřela a on nebude mít k dispozici její důchod. Přijde vám to jako ostuda? Mně ano, ale zřejmě to tak chodí. 

Když v covidu poslal velkouzenář 5 000 důchodcům, (klid, ne ze svého, ale ze státního!), tak byla v televizních zprávách důchodkyně, která na dotaz, jak s těmi penězi naloží, odpověděla, že je dá dětem. V tom případě byla ta díra v rozpočtu vytvořena opravdu maximálně účelně!