Mladí houby vydrží...

Stěžování bávalo přiznáním k lenosti či neschopnosti, zatímco dnes se každý svými psychickými problémy chlubí. Dnes jsou na všechny nešvary diagnózy, nikdo není neukázněný, ale má ADHD, nikdo není hloupý nebo líný...

Vody sociální sítě TikTok vydaly virální video, které obletělo světová média: Američanka Bridle (21) na něm za usedavého pláče popisuje, kterak nezvládá osmihodinový pracovní den. V zaměstnání tráví osm hodin, hodinu a půl trvá cesta do práce, v dopravních prostředcích denně stráví tři hodiny. Když večer dorazí, má sílu jen na sprchu, jídlo, spánek. „Jak mám mít přátele, jak si najít partnera, když je můj život jen únava a stres?“ naříká.

/časopis ECHO č. 45: Stres není trauma – esej Terezy Matějčkové/

Tenhle citát mi připomněl, že se často s lidmi mé (důchodcovské) generace divíme tomu, jak málo toho dnešní mladí stihnou. Mladá a zdravá maminka s jedním dítětem v kočárku a druhým za ruku si neumí představit, že by vyrazila nakoupit do obchodu, objedná si raději rohlík v košíku. Vzpomínám si, jak moje žena ve stejné situaci začátkem osmdesátých let objela půl Vinohrad, aby zajistila podpultové banány v zelenině, trochu slušné maso v řeznictví, ve čtvrtek vybojovala ve frontě detektivku, která zrovna vyšla, uvařila "vařený" oběd (dnešní děti ani netuší, co to je) a odpoledne už byla s dětmi v parku, kam jsme my s kamarádem přicházeli po práci. Do práce jsem v té době chodil na 6:45, opravdu jsem se neflákal, a i když šlo jen o kancelářskou práci, měl jsem toho také dost. Přesto jsme podle toho, jak jsme sehnali hlídání, vyráželi večer do kin a divadel, obden byl u nás mejdan a přečetli jsme haldy knížek. Na víkendy jsme odjížděli na vísku k babičce a k dědovi. Pravda je, že tam jsme ten spánkový deficit doháněli a nechali se rozmazlovat babiččinou senzační kuchyní. Nenapadlo nás si stěžovat na únavu, tehdy, bylo nám třicet, by se nám totiž každý vysmál! Pak, když jsme začali stavět o víkendech dům, tahle pohoda klídek a tabáček skončila u míchačky na beton a zase bych se styděl si postěžovat. Ale je fakt, že řada kamarádů, kteří nám pak ten domek záviděli, seděla po hospodách. Neměli jsme internet a mobily a prakticky se nedívali na televizi, protože na to nešlo koukat. Příval informací kromě toho, jak naši zemědělci bojují o zrno a průmysl plní pětiletku, prakticky nebyl. S kamarády jsme spíše řešili kde co sehnat, koho podmazat, abychom sehnali devizový příslib a mohli vzít děti k moři do Jugoslávie. Na nějaké stěžování nebyl čas, a hlavně stěžování by bylo přiznání k lenosti či neschopnosti, zatímco dnes se každý svými psychickými problémy chlubí. Na všechny nešvary se našly diagnózy, takže nikdo není neukázněný, ale má ADHD, nikdo není hloupý nebo líný, ale má nějakou dislexii, nebo dis-něco. Polovina lidí se cpe antidepresívy. Obávám se, že jsou naši mladí přešlechtění, asi jako když je přešlechtěný pes. Nepoznali opravdové problémy, vyrostli ve svobodě, demokracii, a hlavně v dostatku. A to nehovořím o mladých na Západě a v USA ti jsou, jak říkal Jan Werich úplně "degenere". Protože nemusejí řešit skutečné existenční problémy, vymýšlejí si pitomosti typu sedmdesáti pohlaví a podobně.

Když se podíváme, který národ má nejvíce Nobelových cen, největší úspěchy nejen ve vědě, kultuře a umění, dojde nám, že to jsou ti nejvíce odmítaní a přes tři tisíce let nenávidění Židé. A právě ten tlak, ta nutnost překonávat překážky, bojovat o vlastní existenci a o uznání je otcem i matkou jejich úspěchů. Madeleine Albright píše o tom, jak v době dospíváním toužila být obyčejnou Američankou a ne, jen dalším přistěhovalcem. Bojovala tak usilovně, že dosáhla druhého nejvyššího postu v politické hierarchii USA. Výš už nemohla, protože se v USA nenarodila. Možná je to docela zdravé a výchovné začínat s hendikepem a snažit se to mínusové skóre obrátit ve svůj prospěch. I ve sportu vítězí jen týmy, které to dokážou.

foto Lukáš Hausenblas