Prodali jsme svobodu za třicet stříbrných

Na internetu chodí jeho přání k Velikonocům. Natočené v nějakém pacifickém dovolenkovém ráji. Kde zůstala ta krásná česká závist? Jak to, že se ho chystají volit lidé, pro které taková dovolená zůstává neuskutečnitelným snem.

Za minulého režimu bylo úplně jedno, kde jsme tankovali. Benzín stál všude stejně, takže stačilo vyhledat nejbližší pumpu, teprve když se ručička povážlivě klonila do červených čísel. Musím se přiznat, že mi tenhle zvyk zůstal dodnes, ceny benzínu moc nestuduji. Spočítal jsem si totiž, že najedu ročně tak málo, že spotřeba, ani servis nejsou těmi důležitými ekonomickými parametry. Rozhoduje především rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou vozu. Takže i nadále zajíždím k pumpě, která se namane, ale protože nechci poškodit motor, zásadně netankuji na dvoře bývalých traktorových stanic a u čerpaček, jejichž jméno mi nic neříká. Ale ani na opačné straně cenového spektra, kde dominuje nejdražší řetězec, který cílí především na řidiče služebních aut, kterým nabízí nejrůznější dárky a hračky ve věrnostním programu. Peníze za předražený benzín se tak z firemní kasy majitele auta přesouvají do dětských pokojů jeho zaměstnanců…

Myslel jsem si, že jsem k lákadlům imunní, jenže strýček skrblík nikdy nespí! Na mé trase na chalupu staví se dálnice a naše objízdná trasa vede kolem pumpy, která nabízí benzín o 2 až 3 koruny levnější než ty pražské. Lakota heboučké má drápky a já od té doby tankuji každý týden jenom tam. Obvykle to není problém, ale onehdy se mi stalo, že jsem musel ještě někam neplánovaně zajet a začalo drama. Bylo jasné, že k té levné pumpě už nedojedu a musel jsem chca-nechca natankovat na dálnici. Draze! Uvědomil jsem si, že jsem vyměnil bezstarostnou svobodu za nutnost plánovat a ve finále si pak i dělat nervy, že zůstanu někde viset bez benzínu. A to všechno za mísu šošovice! V dnešních cenách asi tak za dvě piva, nebo ideální polovinu levné pizzy!

Mám rád dálkové pochody, to už asi víte. Šli jsme s mými dvěma nejbližšími souputníky podle Vltavy z Troje do Drážďan. Jedna z posledních etap začínala v Bad Schandau. To je hned za hranicemi v Saském Švýcarsku. Mají tam tuze krásné lázně „Toskana Therme“. Když přijdete po čtvrté, zaplatíte dvě hodiny a můžete zůstat tři, což vlastně ani nechcete, kdo by se louhoval tak dlouho, ale nedá vám to přijít před čtvrtou :-)

Říkám si, neděláme tohle občas všichni? Neprodáváme naši svobodu a budoucnost za drobné? Za drobty od miliardářova stolu? Zrovna chodí na internetu jeho přání k Velikonocům. Natočené v nějakém pacifickém dovolenkovém ráji. Kde zůstala ta krásná česká závist? Jak to, že se ho chystají volit lidé, pro které taková dovolená zůstává neuskutečnitelným snem?

Před nějakým časem prohlásil Donald Trump, že kdyby za bílého dne v přímém televizním přenosu někoho zastřelil, nic to s jeho volebními preferencemi neudělá. V tom jsou na tom s naším velkouzenářem oba dva výtečníci stejně. Jejich voliči nevnímají skutečnost, ale virtuální sen, který je jim předkládán. Totiž, že taková levná čerpačka bude na každém rohu, za cenu dvou budeme dostávat tři a že to příslovečné sousedovo prase konečně chcípne! Nevidíme si dál než na špičku nosu. Škoda!