Druhá derivace touhy – Na prahu digitální teologie

Dočetl jsem knížku sloupků Tomáše Sedláčka, které vycházely v letech 2008-2018 v Hospodářských novinách a jsem pln obdivu nad šíří jeho znalostí. Máme ho všichni zařazeného především jako ekonoma, ale opravdového myslitele z něj dělá teprve schopnost vnášet do této poměrně nudné vědy plné čísel humanistický pohled, který mu umožňují rozsáhlé znalosti sociologie, literatury, teologie a dalších vědních oborů.

Čeho si nejvíce cením, je skutečnost, že v řadě případů zírám na datum vzniku textu a nevěřím svým očím, jak aktuální jsou jeho úvahy, i když v některých případech uplynula už řada let. Vím sám, jak nebezpečné je pronášet předpovědi (zvláště když se jedná o budoucnost) ironicky dodává můj oblíbený autor Ferdinand von Schirach.

Některé motivy se v jeho úvahách opakují. Jedním z nich je brzký nástup umělé inteligence (AI). Dosažení takzvané singularity, tedy moment, kdy bude schopna sama sebe učit, a tudíž přestane potřebovat člověka, odhaduje do deseti let. Otázkou zůstává, jak rychle AI zjistí, že člověk je nejslabším článkem řetězce a jak se k nám a našim potomkům potom bude chovat. Pokud se o „chování“ dá v tomto případě vůbec hovořit.

Rád bych se dnes věnoval jednomu jeho textu, kde pokládá otázku, zda by se neměla zdanit práce robotů. Je mi jasné, že tenhle problém nenadchne mé čtenáře a čtenářky, kteří se ekonomií nikdy nezabývali/y. Ale je to poměrně jednoduchá úvaha.

Když robot nahradí čtyři dělníky, kteří berou měsíčně třeba 30.000 a budeme počítat s tím, že se robot odepíše za 4 roky, tak za tu dobu vyplatí zaměstnavatel dělníkům přibližně šest milionů a další dva pošle státu na odvodech. Stát si prostřednictvím odvodů a daní příjmu přijde cca na 3      miliony. Zatímco, když továrna zakoupí robota, který by stál například tři miliony, tak ušetří 5 milionů a stát nedostane nic. Čísla jsou velmi zaokrouhlená a také netuším, kolik stojí takový robot. Krom toho pro tento účel nepočítám s takovými drobnostmi jako jsou dovolená, nemocnost, nutnost dělníkům svítit a topit, provozovat šatnu, kantýnu, dát jim školení, ochranné pomůcky, zbytečné odboráře a další sociální benefity.

Debata o zdanění robotů sice není marxismus, ale přesto narazí na vyznavače volného trhu a raného kapitalismu bez přívlastků. Hlavním argumentem bude už sám princip, který jsme neuplatňovali v 19. století při zavádění strojů či jiných méně inteligentních technologií, než je robotizace. Přesto tato diskuse musí proběhnout, protože nezdanění práce robotů by exponenciálním způsobem prohloubilo již tak velké příkopy mezi chudými a bohatými a mohla by vážně ohrozit sociální smír, protože by brzy nebylo z čeho platit sociální služby a důchody.

K téhle knížce stojí za to se vracet.