Daň z nemovitosti

Při obhajobě návrhu na zvýšení daně z nemovitosti jsem od vládních úředníků ani jednou nezaslechl ten nejjednodušší a nejlogičtější argument. Možná ze strachu, že by toto počínání někdo mohl označit jako první krok k majetkovým přiznáním, jak je známe ze Švýcarska.

Mám na mysli propojení s tím, jak se v čase vyvíjí cena daněné nemovitosti. Jestliže před dvaceti lety stál metr čtvereční nově postaveného bytu v dobré pražské čtvrti 80.000 korun, jeho cena se aktuálně pohybuje již nad dvěma sty tisíci. Přepočteno na cenu bytu o rozloze 100 metrů čtverečních zvýšila se cena z osmi milionu na dvacet, zatímco daň z nemovitosti by měla zůstat stejná?

V případě, že by bylo nějaké promile vtěleno do zákona či vyhlášky navázané na pravidelně publikovaný index růstu cen nemovitostí případně na veřejně dostupné cenové mapy pozemků, neměli by se poslanci o čem handrkovat a daň by kopírovala situaci na trhu s nemovitostmi. Odhady používá Finanční správa, notáři v případě dědického řízení a všichni další, kteří se potřebují dopídit ceny v čase a v místě obvyklé.

A dostáváme se k absolutním číslům. Byla-li by sazba například 0,1 promile, tak by daň před dvaceti lety činila 800 a v současnosti 2 000 korun. V přepočtu na měsíc by se tak zvýšila ze 67 na 167 korun.

Již slyším vzlyky Alenány Schillerové nad tím, jak si takové šílené peníze má dovolit ubohá starobní důchodkyně. Odpověď je jednoduchá: není důvodu, aby ta dáma bydlela sama v bytě o rozloze 100 metrů čtverečních. Stačí si tento případ vydělit dvěma a zjistíme, že za byt 50 m2 by místo třiceti tří nově platila 83 koruny měsíčně. Tolik k sociální únosnosti tohoto "brutálního útoku na peněženky seniorů".

Pokud se týká rozpočtového určení daní, naprosto souhlasím s tím, aby do státního rozpočtu šla polovina vybraných prostředků, protože nejen obec, ale i stát se měl starat.

Vůbec se nestydím za stereotyp, když napíšu, že podle mého názoru tuhle koalici volili spíše ti přemýšlivější, zodpovědnější, a tudíž i úspěšnější SPOLUobčané. Dá se předpokládat, že právě oni jsou majiteli nemovitostí a tudíž (přestože na to mají) nebudou nadšeni. Slyšel jsem z úst dvou mých úspěšných přátel, že bychom přeci neměli trestat úspěch a že si nemovitosti pořídili za již jednou zdaněné příjmy. Nikdo neplatí daně rád, pokud není finančním masochistou. Ale je třeba si uvědomit, že nedostatek solidarity s těmi skutečně potřebnými vede k porušení sociálního smíru. Čím více se nůžky rozevírají, tím lepší argumenty dodáváme těm, kteří lidem na náměstích poradí, aby si to nedali líbit a majetky si vzali třeba i násilím. To už tady jednou bylo, přece to nemusíme z vrozené lakoty zažít znova.