Náš premiér si prý nemohl koupit balenou vodu u stánku (s levnou krásou) v Třeboni, protože mu ten stánkař řekl, že ho nenávidí a nic mu neprodá.
Před lety jsem byl obeslán k soudu jako svědek v procesu, ve kterém organizátor soutěže Miss ČR žaloval vítězku ročníku 2001, že se v rozporu se smlouvou nechala vyfotografovat nahá. Nešlo tehdy o decentní umělecký akt, nýbrž o skutečnou gynekologickou exkurzi. Bulvární média spekulovala, kolik milionů za to Diana dostala.
Já měl jakožto ředitel jedné ze sponzorujících firem dosvědčit, že jsme na základě tohoto jejího porušení smlouvy vážně uvažovali o tom, že přestaneme soutěž podporovat, protože to odporuje etickým zásadám naší firmy. Tím chtěla žalující strana dokázat, že jí jednání žalované způsobilo újmu na pověsti a mohlo zapříčinit případně i finanční ztrátu většího rozsahu.
Napadlo mě tehdy, že bych mohl soud požádat, aby byly v soudní síni vystaveny inkriminované fotografie, a to v nadživotní velikosti. Bavila mě ta představa, kterou nebudu rozvádět, ale myšlenku jsem ihned zavrhl, protože jsem nechtěl riskovat pokutu za pohrdání soudem. Kromě toho by mohla soudkyně namítnout, že není potřeba dokazovat něco, co je veřejně známé…
Vzpomněl jsem si na to, když mi manželka přečetla zprávu, že si náš premiér nemohl koupit balenou vodu u stánku (s levnou krásou) v Třeboni, protože mu ten stánkař řekl, že ho nenávidí a nic mu neprodá. Opět zapracovala má představivost a přidal jsem si výrok, který ten dobrý muž nepronesl: „Zlodějům já neprodávám!“
V takovém případě by jej velkouzenář ani nemohl žalovat pro nactiutrhání, protože by si zcela jistě nepřál soudní líčení, ve kterém by se dokazovalo, zda zlodějem je či není. Polovina republiky by se tomu stánkaři ráda složila na toho nejlepšího advokáta a média včetně těch zahraničních by denně publikovala zprávy ze soudní síně.
I když by to možná soudkyně také smázla s odůvodněním, že není třeba prokazovat něco, co je věcí veřejně známou. A to nejen v ČR.
