Tenkrát na západě - Roadtrip 2014 - část poslední

Ačkoli jsem sliboval po týdnu další část našeho cestopisu, tak se tak nestalo a za to Vám zasílám své hluboké omluvy. Abych aspoň vylepšil situaci, tak Vám přináším poslední dvojdíl, jako zakončení cestopisu z jihozápadní Evropy.

Víno, zpěv, ....Sevilla

Po Gibraltaru byla na programu na několik dní Sevilla. Odpoledne jsme se ubytovali v předem objednaném apartmánu, kde nás přivítala velmi příjemná paní, a ačkoliv neuměla moc anglicky, docela jsme si pokecali. No a pak začalo praní, nákupy a všechno možné, co nám mimo civilizaci tak chybělo. Zkrátka Sevilla je nádherné město a my jsme se rozhodli si to také patřičně užít. Takže večer proběhlo setkání se známostmi ze sportu a pak přišla na řadu párty ve městě. To se mi ovšem povedl mistrovský kousek, protože jsem uprostřed města vyhodnotil, že je ten správný čas dojít si na záchod. Což o to, záchodů tam byla spousta, ale ne všechny vyhovovaly mojí potřebě a mým požadavkům a tak jsem se rozhodl skočit si domů, protože to nebylo nijak daleko. Vypůjčil jsem si klíče a vyrazil. Když jsem došel k poslednímu záchytnému bodu věděl jsem, že nejsem daleko a hledal tak uličku vedoucí do nekonečna. Nenašel. Jednoduše řečeno ztratil jsem se. Dnešní vychytávky v podobě mobilních telefonů mi naprosto nijak nepomohly, protože jsem si nepamatoval adresu. Jenže jsem se nechtěl nechat zahambit a hledal dál. Když už jsem podle mapy byl snad všude, tak jsem to vzdal. Přišel jsem zptáky a všichni se tvářili jako:  no kde jseš! Poté, co jsem jim oznámil, že se mise nezdařila, tak (jak jsem očekával) propadli ve smích. Byl to pro mě tak otřesný zážitek, že jsem zapomněl nejen na to, že chci na záchod, ale později i na to, jak ta noc vůbec skončila (A kvůli opilosti to vážně nebylo!). Vím jen, že jsme se pohybovali po městě, kde se náhle objevila místní policie a začala tlačit davy do barů, které naprosto neodpovídali požadavkům policie, protože se tam vešla maximálně tak 1/10 všech lidí kolem. Každopádně ulice se vylidnily a náhle se objevil muž s hadicí vedoucí z vozu, který ho následoval. Účel byl ten, že se čistily ulice, tak jako každou noc, a všichni se museli schovat, jinak by byli mokří. Celkem zajímavá zkušenost.

Sightseeing...

Druhý den jsme uznali za vhodné poznat nejen noční život, ale i město jako takové. Vydali jsme se na pěší turistiku po městě a rozhodně jsme nelitovali. Dostali jsme se do Katedrály Panny Marie, která je jednou z největších na světě a díky tomu se vyjímá na seznamu Unesco.

 Prostor, který na mě udělal vskutku dojem, je Plaza de Espana. Místa, která člověk může v Seville navštívit jsou vskutku impozantní a vřele doporučuji se někdy vydat tímto směrem. My však prošli městem a zrovna se nacházely na velké křižovatce. A najednou rána. Nehoda. Odnesl to jistý řidič na mopedu, který byl značně otřesen podobně jako řidič osobního vozu. Jistě zajímavé vidět, že se i ve Španělsku tu a tam stane nějaká ta nehoda, ačkoliv člověka udivuje, že to je jen jedna jediná, kterou jsme za tu dobu viděli, při tom, jak se tam jezdí. Sevilla se pomalu blížila ke svému konci a my povečeřeli doma naše výtvory. Už ani netuším, co jsme to měli, ale po instantních hnusech to chutnalo jako ve **** restauraci. Tak jsme pomalu pobalili vyprané věci, a začali se připravovat na poslední etapu našeho putování.

Slunce se dalšího dne vyhouplo nad obzor a my věděli, že přišel ten čas opustit poslední civilizovaný záchytný bod a vydat se do divočiny. Ač umytí, najedení a vypraní, připraveni na život v divočině...moc se nám nechtělo. Toho rána došli kluci pro auto zaparkované ve městě a k mojí hrůze jsem zjistil, že je odřené. Trochu mě klidnilo vědomí, že to není první šrám na autě, ale přesto jsem byl vážně naštván. Snažil jsem se zachovávat klidnou hlavu a protože jsem nikdy neměl zkušenost s havarijním pojištěním a následnými procedurami, tak jsem volal pojištovně (a hlavně tatínkovi!), co mám dělat. Výsledek byl pro naší cestu neovlivňující a my tak mohli směle vyrazit směrem na Malagu.

Málaga, hlavně se nespalte!

No na Malagu se všichni moc těšili, protože jsme věděli, že teď nás od nerušeného slunění opravdu, ale opravdu nic nevyruší. Hurá na pláž, hurá do moře, snad bude teplejší než v Portugalsku.

Ležíme si na pláži, spokojenost je vidět na každém z nás, když, kde se vzal, tu se vzal, veliký mrak se přivalil. Jenže on to byl mrak sedící na zemi, takže všude kolem zavládla hustá mlha. Mezitím jsem se já vypravil nostalgicky zavzpomínat na již dávno navštívená místa. Považuji to za neuvěřitelné, jak přesně jsem v koordinaci s mapou to místo našel. Hotel, ve kterém jsem jako malý strávil týdenní dovolenou s babičkou stál přede mnou a vypadalo to, že se  nic nezměnilo. Vzpomínky se vraceli, jak dávno hozený bumerang a já věděl, že je zase čas jít zpátky. Kluci si mezitím hověli na pláži, kde tu a tam prosvitlo skrze mlhu slunce. Jenže přišel čas vyrazit poznat krásy hlavního města Andalusie. Nejdřív výjezd na horu, kde se naskytl výhled na celé město a Boubova dušička měla zase klid.

Pak jsme prošli městem a pojedli něco dobrého, zkrátka bylo to úchvatné. Večer jsme vyrazili směr Granada s vědomím, že tam dnes nedojedeme, ale zároveň jsme ani nechtěli dojet. Možná se ptáte proč, ale odpověď je snadná. Ve městě se velmi špatně stanuje a tak hledání místa pro stan je rozhodně snazší na venkově. Ubytovacích možností bylo po cestě hned několik a my vybrali tu nejhezčí.

Člověk měl pocit, jakoby to snad bylo někým nakreslené. Hora uprostřed jinak zvlněného ale ne kopcovitého terénu, kolem ní říčka s čistou vodou a na úpatí hory železnice plížící se podél polorozpadlého stavení. Bylo to, jak z kýčovité reklamy, ale bylo to nádherné a výjimečně klidné, snad i díky velmi nízké, takřka mizivé osídlenosti přilehlého okolí. Než jsme ulehli, došlo i na plánování následujících dní a to včetně cesty. Rozhořela se vášnivá diskuse a zaznělo i pár podmínek, které celkem striktně určily průběh následujících dní. To byla naše poslední noc v rámci putování po Španělsku a následující den měl přijít hřeb posledního týdne. Výstup na Mulhacén.

Granada grande....

Slunce pomalu vystoupalo nad centrální horu našeho noclehu a byl čas vyjet. Cestou Bouba vytáhl španělštinu a zkoušel zjišťovat odkud, že to jezdí k Mulhacénu autobus, na čemž závisel i cíl cesty, jelikož na Mulhacén vedly dvě stezky každá z jiné světové strany, každá z jiného výstupního bodu, které byly od sebe významně vzdáleny, co se pohybu autem týče. Slečna nám toho moc nevyzradila a tak jsme vyrazili do lyžařského střediska, které je přilehlé, ale hlavně bylo z dvou myšlených základních táborů nejvýše položené. Jenže plán zněl přijet brzy ráno, vyvézt se lanovkou, vyšplhat na Mulhacén, pak hurá do Granady a pak směr domov. Tak se skoro stalo, jenže místo brzy ráno jsme dorazili ke spodní stanici lanovky kolem 11h.

Výstup na Mulhacén

Po vášnivé diskusi jsme změnili cíl cesty a vyšplhali nahoru za pomocí lanovky, o jejíž ceně se dá říct, že nás připravila každého nejméně o 4 večeře. Tak jsme se vydali na procházku na Pico Veleta, které má mít podle dostupných informací 3396 m. n. m. a je druhý nejvyšší vrchol pohoří Sierra Nevada, tz. že je hned za Mulhacénem nejvyšší. Na vrcholku dát sváču, pokecat česky s pocestnými a pozorovat zakřivení zeměkoule, to všechno jsme mohli odškrtnout na našem checklistu a zbýval poslední cíl cesty, Granada!

Už to, že jsme byli ve skoro 3,5 tisících metrech pouze v tričku a kraťasech mohlo napovědět, co nás čeká, ale asi to nikdo nečekal. Zastavili jsme kousek od Alhambry a nedostali jsme ani facku, ani pěstí, zkrátka to byl takový teplotní šok, že to připomínalo spíše saunu. Matně si vzpomínám na hodnoty teploměru, ale hodlám tvrdit, že ukazoval teploty kolem 38°C.

Do auta jsme se vrátili po prohlídce Alhambry a klimatizace se jala nás chránit před nepřátelským klimatem. Ještě prohlídka Granady a vyrazili jsme domů. Všichni mysleli, že už to máme za sebou, ale kritický moment ležel teprve před námi. Od domova nás dělilo něco kolem 3000 km a my už se jen těšili domů. Poslední noc a poslední soumrak. Vypít poslední alkohol a příjemně zakončit cestu.

To byl plán večera jež byl realizován, ačkoliv úplně poslední noc to ještě nebyla, ještě nás čekalo přespání na cestě, ale to už jsme považovali za nepodstatné. Pak jen klasické ráno, jen cíl byl netradiční: DOMOV!

Vyjeli jsme a cesta nám krásně ubíhala. Nepříjemnost se vyskytla v Pyrenejích na hranicích s Francií, kde byl mimo provoz tunel skrze pohoří a my všechno museli projet po úzké malinké silničce, která byla nepatřičně zatížena provozem z tunelu. Jsme venku z hor a pomalu se blížíme k

Toulouse. Začíná se smrákat, jenže to už jsme věděli, já, Zdeněk i Bouba, že dneska se nám nikam do stanu nechce. Chtěli jsme prostě jet domů. Jenže Volfík byl už dva dny před tím zásadně proti. My jsme si uvědomovali, co to obnáší a jak velká jsou bezpečnostní rizika, ale domů nás to táhlo za každou cenu a nálada už taky nebyla bůh ví jak dokonalá. Poslední neutrální rozhodnutí padlo: zastavíme na odpočívadle, kde si s tekoucí vodou uvaříme poslední zbytky instatních blivajzů a pak se uvidí...

Dojedeno, umyto a jedem. Bylo kolem osmé hodiny večer a v tom přišel impulz od Volfíka, kterého jsme se my tři tak moc obávali: " Tak hoši, měli bychom se jet někam ubytovat." Pronesl Volfík a v ten moment začal největší problém celého našeho putování. Nastala trapná chvíle ticha. Ale pak někdo taktně odpověděl, že se nám dneska moc nechce a vrátila se vášnivá debata z večera předevčírem. "Víš jak je to nebezpečný?! Co když někdo usne!" argumentoval Volfík. "Hele já chápu, že se ti do toho nechce, ale my si na to věříme a pokud nechceš nenutíme tě." komentoval jsem já vypjatou situaci. Jenže Volfík měl svou hlavu a domníval se, že po utichnutí debaty a odevzdaném ano zpředvčerejšku je všechno dané. Ono také bylo, dokud nás neovládla touha být konečně doma. Ani nás tolik netrápilo, že nechce s námi řídit v noci, ale to, že nám po skoro 20 dnech a 5000 km nevěří. Pak bylo chvíli ticho. Ovšem místo umírnění hádky se vše vrátilo v ještě větší míře. Hledaný kompromis byl v nedohlednu. Kolem už začínala být tma a všichni otupělí celodenní jízdou a natěšeností na domov jsme přestali používat hlavu a pustili k rozhodování city. "Tohle je podraz!" Vykřikl Volfík a tím ukončil svou argumentaci. Kluci se mu snažili vysvětlit, že chápou, proč to vnímá jako podraz, ale také se mu snažili vysvětlit, že s ním o tom nebyla řeč v předchozí debatě. "My si na to ale věříme a ty bys nám měl věřit taky. Nikdo neřekl, že když budeme mít pocit, že to nezvládáme, tak nikde nezastavíme. Když to nepůjde, schrupneme si v autě a pak pojedeme dál." zkoušel Bouba vyvíjet tlak na kompromis. "Ne, ne stejně je to nebezpečný!"

zazdil Volfík poslední možnost se nějak dohodnout. To mě dohnalo k poslednímu vyjádření, protože jsme nakonec už ubrali i z našeho původního kompromisu a tak byla na stole varianta jízdy do 2:00 a pak spánek na odpočívadle, která opět byla špatně : "Víš co? Je to moje auto a já s ním jedu domů! Nechceš jet přes noc s námi, nemusíš! Můžeš jet domu třeba vlakem, nádraží tu určitě někde bude." V tu chvíli jsem viděl ve zpětném zrcátku Volfíkovo zděšení v očích a jeho výraz jakoby mluvil za vše. Hlavou mu určitě proběhla i myšlenka "On by mě tu vážně nechal!" a tak s naštvaným výrazem se otočil k oknu a zbytek cesty s námi nepromluvil.

Domů jsme se blížili celkem závratným tempem a proto jsme dopoledne byli na hranicích s Německem. Pojedli jsme v McDonald a vyrazili na zbývající kus cesty. 

Vjíždím na dálnici z odpočívadla a domů zbývalo kolem 800-900 km, když náhle jsem pocítil, jak sice přidávám plyn, ale autu jen vybíhají otáčky a záběr nikde. Sešlápl jsem spojku se slovy: "Co je?" a auto se chytlo a valilo dál.Chvíli jsem sám pro sebe analyzoval, co se stalo. Jako správný kapitán jsem chtěl vědět, co se děje, než začnu děsit posádku. Pokusil jsem se přeřadit na 5 a nic se nestalo. "Hmm," říkal jsem si, "Asi už jedeme dlouho a hold je to hodně zahřáté, tak to klouzlo", jenže tu se vyskytla zácpa a já podřazoval. Pohoda, nic se nedělo, ale při opětovném rozjezdu jsem opět pocítil prokluz a bylo slyšet hlasité zvýšení otáček. To už zaregistrovali všichni a nezbývalo než oznámit

posádce pravděpodobnou diagnózu: "Klouže nám spojka!" V první chvíli nebyla reakce v podstatě žádná. Všichni jen koukali s tupým výrazem a myšlenkou, co s tím jako budeme dělat? "To neni možný." pronesl Zdenda. Pokusné řazení, ale diagnózu více méně potvrdilo při řazení nižších stupňů a následně přineslo i výsledek pátrání po příčině samovolného vypnutí tempomatu, které se stalo před několika dny. 800 km je přece jen ještě daleko pro volání nouzového vozidla a tak jsme začali nervóznět. Chvilku mi to trvalo než jsem se sžil s vadou a novým zacházením s autem, ale pokračovali jsme dál. Já jen s velkou nechutí sahal na řadící páku a měnil rychlostní stupeň. Naštěstí cesta vedla po dálnici až do Prahy a tak jsme zariskovali a vyšlo to. Odpoledne jsme se nacházeli v Praze a vysazovali jsme účastníky zájezdu doma.

Druhý den nás Volfík potrestal za náš "podraz" tím, že nepřišel uklízet auto. To se nelíbilo Boubovi, který neustále narážel na jeho jízlivost a urážlivost z posledního dne. "To si dělá srandu ne?" pronesl, když už měl Volfík půlhodinové zpoždění. "Nech to být. Podrazili jsme ho, tak nám to vrací a jsme si fifty, fifty." Emoce se zmírnily a auto zase vypadlo, jako nové. "Tak jo pánové, děkuji za spolupráci a teď si jdem dát oběd."pronesl jsem a my jsme si šli užít poslední společný oběd uvařený od mojí babičky.

Sláva nazdar výletu, už jsme tu, už jsme tady....

Měl bych-li to celé zhodnotit, bylo to zajímavé, poučné, dobrodružné ale hlavně jsme si to užili. Náš původní cíl byl "Hodně muziky, za málo peněz" a to se nám v podstatě povedlo. Srovnám-li to s klasickým putováním dopravními prostředky typu letadlo, vlak, autobus a bydlením v hotelech či hostelech, tak každé má svoje, ale tohle je nenahraditelné, když jedinou vaší jistotou je sedačka v autě a karimatka v kufru. Chtěl bych tedy poděkovat všem, co se výletu účastnili, všem, co nás podporovali (ať finančně nebo psychicky) a všem co vydrželi číst můj cestopis až dokonce. A doufám, že Vám budu moct příště vyprávět o dalších zážitcích z cest.

.