Jak jsem nejel přívozem...

Slunce vylezlo nad obzor a v Německém městečku byl čas odstartovat program dne, který byl v rámci pobytu pro odreagování na pořadu. 

Bylo pondělí. Bylo krásně. A hlavou se neustále honily myšlenky a otázky: Proč? Kdy? Jak? týkající se událostí uplynulých dní. Pro zahnání téhle nálady byl přesně stvořen program onoho dne. Údolí Dunaje čekalo až ho poctíme svou návštěvou.

I vyrazili jsme. Dálnice běžela kolem nás, stejně jako okolní zeleň míjela náš výhled. A jsme tu. Důležité rozhodnutí musí padnout teď. Půjdeme po levém břehu, kde vedou dvě stezky nebo půjdem po pravém kde vede jedna stezka, zato je na té straně i restaurant. Výběr krásné cesty vlevo od Dunaje, zdál se býti dobrou volbou. Kráčeli jsme a povídali si, slunili se a mlčeli, fotili a obdivovali, ale hlavně jsme si to užívali. Poledne se blížilo stejným tempem, jako cíl naší cesty. Náš rázný krok přerušila skála, u které cesta končila. Chvíle váhání, kontrola s mapovými podklady a lezecký výkon na sebe nedal dlouho čekat. Uprostřed kopce jsme zjistili, jak skvěle jsme mohli kráčet v poklidu po připravené stezce, ale my se rozhodli pro drastičtější řešení: přímo vzhůru. 

Výhled na úžasný klášter se otvíral před námi a oko hladového výletníka netrpělivě vyčkávalo záblesk nebo známku života. Kouř! Funguje to! Obavy byly na chvíli zažehnány. Blížíme se k řece a vida, támhle je cedule upozorňující na přívoz. Do chůze nám pochlebovaly žaludky, které si zpívaly hladovou píseň. No jo, ale přívoz je podle cedule v provozu až za týden a něco. Sakra. Ale tady musí bejt určitě most někde. Nebyl. Popošli jsme ještě asi kilometr a nebyl. Nikde nebyl.

Chvíli zklamaní a hladový vydali jsme se na zpáteční cestu druhou stezkou. Bylo to hezké o tom žádná. Ale ta otravná písnička, co stále dokola omílala naše prázdná břicha, byla už zkrátka moc. Vrátili jsme se zpátky a těšili se, jak se najíme v nějaké hospodě ve městě. Scházeli jsme dolů a opovrhujícím pohledem jsme prošli kolem čehosi, co snad mělo být restaurací, ale rozhodně nevypadalo při životě. Za chechtání se vtipům o tom, jak skončíme ve známém smaženém ráji majíc ve znaku hranolkové M jsme kráčeli do středu města za vytipovaným restaurantem. Nápis Geschlossen mluvil za vše. Jednomu se chtělo až brečet, jaký měl hlad. Prošli jsme kolem pekárny, kde se smutným výrazem a poznámkou o bezlepkové dietě jsem si aspoň já koupil něco dobrého a z týmovosti nechal na horší časy. Hned vedle stál nápis Döner, Dürum, Kebab. Po dlouhé a vášnivé diskuzi, jsme se rozhodli otestovat nápis hlásající: Einmal essen und nicht vergessen! (volně přeloženou jednou ochutnat a nezapomenout). Možná to byl hlad, možná to bylo vážně tak dobré, ale rozhodně ta část o nicht vergessen se vyplnila. 

A tak jsem vážení přátelé nejel přívozem. Jo počkat! Ještě to není všechno. Narváni zdravým kebabem, přišli jsme k autu a za stěračem stál papírek, který nám velice nekompromisně oznamoval, že majitel auta bude o 10€ chudší, protože nezaplatil parkování. No jo, ale když ten automat nefungoval?!

Po zjištění bezlepkové čistoty zmrzliny od hranolkového M, jsme seděli v autě každý svůj kornoutek a byli jsme spokojeni s nevšedním zážitkem, který nás dnes potkal. 

A tak jsem vážení přátelé nejel přívozem!