Každý to zná. Někdo přímo z plochy, někdo z trenérské lavičky, někdo jen z obecenstva a najdou se i ti, co si to zařvou nebo pomyslí doma u televize. Ten rozhodčí je ....
Byla neděle 18. října 2015. A já byl zase na stadionu. Po dlouhé době na oficiálním utkání. Po dlouhé době na mě dýchl ten mrazivý vánek od ledové plochy. Šel jsem do šatny a převlékl se. Chvíli se koncentroval a pak přišel čas jít na led. Poprvé s plexisklem místo mřížky. Poprvé bez výstroje. Poprvé na opačném konci hřiště. Poprvé s pruhovaným dresem a černými kalhotami. Poprvé jako rozhodčí.
Hra začala mým vhazováním z opačné strany. Chyba začátečníka! Pak se ale hra rozjela a já čekal na první přerušení. Silný proud vzduchu rozezněl kolegovu píšťalku, Off-side. Opět se vhodilo a já byl zrovna u branky. Střela! Gólman puk chytil a přišel první okamžik rozhodnout se. Písknout, či nepísknout? V hlavě mi běžel třísekundový limit. Byla poslední sekunda a já zvedl ruku s píšťalkou a nadechl se. Začal jsem vydechovat, když v tom brankář rozehrál a tak z mojí píšťalky vyšel zvuk slyšitelný maximálně pro psy a netopýry.Hrálo se dál.
Mně ale došlo, že rozhodčí musí být rozhodný. Musí se rozhodnout ve zlomku sekundy, rozhodnout se správně a musí si za tím stát . Hra byla na půlce u kolegy a přesouvala se zpět ke mně. Šmudlání kolem modré čáry způsobilo off-side situaci a moje levá ruka naprosto automaticky vyletěla nahoru. To bylo poprvé, co jsem signalizoval výhodu. Poprvé s pocitem jistoty. Poprvé, co jsem zapískal. Poprvé jsem věděl, že tohle mě vážně bude bavit. Poprvé jako rozhodčí.
