Pohádka

Bývá to typickým jevem o svátcích jako jsou Vánoce, Velikonoce a podobně. Přesto většina z nás nevěří, že by se něco takového mohlo odehrávat ve skutečnosti. 

I proto je velmi zvláštní, že se tahle pohádka odehrává v květnu. V měsíci, který není typicky pohádkový. Ale proč vlastně není pohádkový? Možná, že ho jen obrazovková impéria neudělala doopravdy pohádkovým. Ve skutečnosti je to jen jeden z pohádkových 12 měsíčků, kteří čekají na svou vládu. 

Když byla vláda Května skoro u konce, udál se jeden příběh, který byl ten nejpohádkovější, jaký jsem kdy viděl. Nebyl totiž obrazovkový, nýbrž skutečný. A to mu dávalo jeho pohádkovost.

Tak tedy, byla, nebyla, jedna země a v té zemi jedna farma. Na té farmě začali se scházet lidi. Spousta člověků. A chystali se slavit. Slavit lásku dvou lidí. I vystrojili se a všem dámám to náramně slušelo a ze všech pánů stali se gentlemani. Všichni se vydali na zahradu. Do míst, kde zpívali ptáci a za prašnou cestou se blyštila hladina rybníka. Za chvíli se objevil on. Chvíli čekal, schován za vzrostlým jehličnanem a připravoval se na velký životní krok. Pak začala hrát hudba a vydal se k domluvenému místu setkání. Když dorazil, otočil se a s ním i všechny dámy a pánové. A tam stála. Bílá, jako princezna. Se svým širokým úsěvem, jak ho každý znal. Sešla po schodech dolů a byla doprovozena k místu setkání. A v tu chvíli začalo z nebe padat cosi. Všichni mysleli, že je to déšť, který všechno zkazí. Ale ač pršelo dlouhou chvíli, nikdo nebyl mokrý. Bylo to zvláštní, snad jakoby nepadal déšť, ale cosi zvláštního zaslané shora. Chvíli jsem sám nevěděl, co to má být. Jenže pak mi to došlo, to padalo štěstí. Samotná nebesa jim seslala svá znamení a radovala se nad okamžikem, který jakoby se odehrával v jiném světě. Na jiné planetě  a v jiném pojetí času. Jako bychom se přenesli neznámo kam a mohli si užívat a na chvíli zapomenout na vše, co kolem nás bylo. Pak ovšem došlo na důležitou otázku: "Berete si zde přítomnou za manželku, ve zdraví i nemoci, chudobě i bohatství?" "Ano!" "A táži si Vás, berete si zde přítomného za svého manžela, ve zdraví i nemoci, chudobě i bohatství?" "Ano." A bylo. To nejdůležitější se stalo. Ta chvíle, jakoby byla nekonečná. Pocity se míchali a nikdo nevěděl, co vlastně cítí, ale co bylo důležité, že ze dvou se stal jeden. 

Jedlo se, pilo a tančilo ještě tři dny a tři noci. Ne, to se jen tak říká, ale popravdě vydalo to minimálně za tři dny i tři noci. Vzpomněl jsem si jen, když mu říkávali: "Víš, musíš počítat s tím, že to nemusí vyjít. Abys z toho nebyl pak smutnej." Jenže ono to vyšlo. A tak žijí svojí pohádku. Pohádku o Terezce a Honzíkovi.

Věnováno všem, kdo dokazují, že pohádky existují.