Napětí stoupá, ruce se potí. Vrchol naší cesty je tady a my se ho nemůžeme dočkat, pojďte se s námi podívat na místa západní Evropy, kam vedli kroky naší Expedice Gibraltar.
Tarify v Tarifě?!
Tak jsme jednoho krásného rána dorazili do Tarify. Provedli jsme všechno, co jsme potřebovali, včetně čištění zubů v plážovám pítku a pokračovali v krasojízdě. Prohlídka Tarify za tak krásného počasí bude jistě krásným zážitkem. Jenže omyl! Během chvíle se město ponořilo do naprosté mlhy a na krok sice vidět bylo, ale vyhlídky na krásné počasí byly fuč. Navzdory nepěknému začátku jsme se vrhli do prohlídky a přes místní trh, který ve mně zanechal veliký dojem, nejen díky čerstvému zboží, ale i díky temperamentním prodejcům, jsme zamířili na pevnost Já si z toho zrovna moc nepamatuji. Ne že bych byl pod obraz, ale ten den mě zlobily kontaktní čočky a v souvislosti se silným světlem rozptýleným v mlze jsem se prakticky mohl dívat jen na dláždění ulic.
Každopádně Tarifa byla za námi a my vyráželi směr Gibraltar obdivujíc zdejší techniku stavby mostu.
Jezdí se tam vlevo?
Navigace - zadat Gibraltar - nastartovat - vyrazit. Asi takový byl postup při odjezdu z Tarify. Po pár hodinách jsme byli na místě. Ještě pár kliček, protože značení nebylo uplně jednoznačné a už stojíme u hraničního přechodu. "Your passports please." Ozval se celník.
Scéna, kterou naši rodiče prožívali s obří hrůzou, zda je přes hranici vůbec pustí pro nás byla zcela otravnou a nikterak nezáživnou. Celník zkontroloval moderní elektronické pasy na čtečce a po pár kontrolních dotazech na současné a předešlé cestování účastníků zájezdu nás vpustil do Země-nezemě. Gibraltar! Cíl naší cesty byl tu. Pár okamžiků po průjezdu celnicí jsme měli další zážitek, na který si pamatuju ještě ze své předešlé návštěvy Gibraltaru. Konkrétně hlavní silnice vedoucí kolmo přes přístávací dráhu Letiště Gibraltar. Díky bohu přednost zprava neplatí a pro případ nutného použití dráhy je zde moderní zabezpečovací systém - závory. Další postup byl jasný, zaparkovat, zjistit cenu lanovky a vyrazit nahoru pěšky. Celkem zajímavý výstup. Nahoře nás zastavila osoba u vstupní brány s tím, že za vstup do Národního Parku se platí, tak nám moc ty ekonomické manévry nevyšly. Pomalu jsme vyšplhali na opičí útes, kde se zdržovalo opravdu minimum opic. Tak jsme se zklamáním vylezli nahoru, kde nám náladu přítomná zvířatka opět spravila.
Výhled do Afriky se tentokrát bohužel nekonal, ačkoli jsme si nebyli uplně jistí jednou horou, která posléze možná opravdu byla z jiného kontinentu. Opičky jsme si užili opravdu hojně a fotili jsme se snad s každou. Po návratu jsme ještě vyhodnotili jako fajn se vykoupat. Takže pláž a teplé moře nám náladu vylepšili na 100% a mohli jsme jet se ubytovat.
Tohle ubytování co jsme našli, bylo opravdu jedno z nejlepších co jsme měli, protože jsme byli pod stromem, u cesty, s úžasným výhledem na krajinu a přilehlé údolí. Pomalu, ale jistě se blížíme ke konci cesty a tím i vyprávění vyprávění. Tak zase za týden, možná naposled.
