S cestopisem Tenkrát na západě se blížíme k samému cíli. Nenechte si ujít vyprávění o cestách a dobrodružstvích z cest 4 studentů po krásách Pyrenejského poloostrova.
Slunce, písek a....
Konečně přišel ten čas, na který jsme se celou dobu tak těšili. Čas odpočinku. Lehárko na pláži, koupačka v moři, prostě pohoda. Allgarve je na to přímo vhodné. Tak jsme zašli na pláž, která byla v okolí, a ačkoli jsme už v moři byli, tak jsme se moc nepokoupali, protože voda byla ledová.
I proto jsme se těšili do známého Allgarve, že sem lidé určitě nejezdí jen tak. Ovšem co přišlo potom, změnilo můj názor. Lidé se sem buď jezdí otužovat a nebo prostě proudy přitáhli tak ledovou vodu, že nechápu, jak jsem se v ní mohl koupat. Po odpoledním lehárku jsme vyhodnotili situaci, že je čas jít se někam ubytovat. Jeli jsme daleko. Jeli jsme do hor a projížděli místa, která byla celkem vysoko v horách. Našli jsme jedno místo na malém kopečku, ale řekli jsme si, že by mělo být po cestě určitě něco lepšího. Bylo, jen patřičná nalezená místa vždy příslušela k budově opodál. Po asi 20km jsme se dohodli vrátit se na pohostiné místo nalezené na začátku, mimo jiné i proto, že už byla tma. Po celkem složitém přistávacím manévru jsme dorazili na kopeček a výhled na krajinu byl naprosto nepopsatelný. "Tak jdem stavět!" prohodil jsem.
Rozbalili jsme stany a v tu ránu jsme si všimli věci, která nás doposud vůbec nezaujala. Konkrétně to, že tam celkem hodně fouká a postavit v tomhle větru stan byla docela sranda, natož zajistit životnost stanu do následujícího rána, když Volfíkův stan měl už tak problémy se zlomenou tyčkou z loňské výpravy. Tak jsme jako 4 budoucí inženýři sedli, dali hlavy dohromady a vymysleli jsme naprosto geniální řešení. Z auta uděláme větrolam a v závětří postavíme stany. Nepomohlo to. Auto bylo moc nízké na to, aby stany aspoň nějak stály na místě a dost krátké, aby se za něj vešly dva stany. Tak jsme vytáhli řešení B - dva budou spát venku a dva v autě. Tak jsem se jal připravit auto pro nadcházející noc. Jenže se mi chtělo na záchod, a tak že si dojdu k nedalekému stromečku. První co chlapa napadne, když se potýká s větrem a potřebuje na záchod je:"Hlavně ne proti větru!" Tak jsem kousek popošel od auta a koukám... tam prostě nefouká. Chvíli jsem tam postával a náhle bylo vše vyřešeno! Sice se plácek nacházel poněkud z kopečka,ale to nebyl problém. Stan byl záhy postaven a ani při největším vichru se nehnul. Dali jsme si instatní blivajs a za zářícího měsíce jsme povídali do půlnoci v závětří auta. Dobrou noc.
Portugalský žabinec
Druhý den jsme se vyvalili na pláž. Pohodička. Poobědvali jsme něco menšího a myslim, že došlo i na meloun. Prostě pravá mořská pohoda. To lepší přišlo večer. Ačkoli jsme se pečlivě chránili prostředky, které byli k dispozici, stejně jsme se někteří více, někteří méně spálili. Co s tím? No zatím nic. Ubytování v dalším kempu nám dodalo trochu energie a večer jsme vyrazili do města.
Já věděl, že bez nějaké pomoci v noci umřu. Tak jsme zašli do lékárny, jediného otevřeného obchodu v okolí a já se ptal po Panthenolu. K dispozici byl jen bepanthen a pak mi byla nabídnuta červená lahavička, o které jsem neměl uplně nejlepší mínění. Z ekonomických a možná i zdravotnických důvodů jsem teda vzal tu červenou podivnost. Když jsem poprvé zmáčkl pumpičku nestačil jsem se divit, co vylezlo ven. Byl to gel zelené barvy, který doslova připomínal žabinec a tak si také ihned získal svou přezdívku. Aplikoval jsem ho na svá spálená záda, ale necítil jsem vůbec nic, tak jsem byl zklamán. Jenže asi po dvou, třech minutách začal žabinec příjemně ochlazovat moje záda a tím mi způsoboval značnou úlevu. Na řadu přišel, jak jinak, fotbal. Všichni postižení se ošetřili portugalským zázrakem, který nám vydržel až do konce zájezdu a v poklidu jsme sledovali zbytek zápasu na místní promenádě. Ještě musím podotknout, že u Bouby jsme později zjistili fatální pochybení v nanášení ochraného krému při opalování, a tak byl vystaven krom bolesti spálenin ještě posměchu spolucestujících, zkráceně řečeno, měl na sobě obtisklé ruce od krému. Tím se s Vámi rozloučím a zase za týden !
Foto: Ondra a Zdenda
