Rozhodl jsem se skoncovat s „paroubkománií“. Už bylo dost „břichatých Jířů“, „ParouBACKů“, „Jyrků“ a „lihového domu“. Pojďme si slušně a s pokorou říci: „Jiří Paroubek je pro naši zemi nebezpečný!“ a využijme argumentů, které nám on sám již několik let předkládá.
Politici, herci, zpěváci… vídáme je u televizních obrazovek, slyšíme je v rozhlase, čteme o nich v novinách, zkrátka jsou to celebrity, o kterých si málem myslíme, že je známe. Pravda je ale taková, že o nich víme jen to, co z nich udělala média, především ta bulvární. Proto se ptám, je Jiří Paroubek opravdu taková moci-chtivá zrůda? Samozřejmě, že ano, a pojďme si to dokázat.
Historicky první významný záznam o Jiřím Paroubkovi, který jsem zaregistroval, je úryvek z časopisu „Socialistický směr“, z období začátku května 1978, kde sám Jiří označuje ideje Února 1948 jako „živou výzvu pro nás mladé“. Již tento fakt, milý čtenáři, ve mně vzbuzuje takové rozhořčení, že bych nikdy nebyl schopen tomuto člověku ani podat ruku.
Tomu, že je veden v seznamech STB, nepřikládám velkou váhu. Jeho spolupráce s STB jako agent „Roko“ byla nejspíše nevědomá, a protože jsem v úvodu naznačil, že budu seriózní, nehodlám komentovat ani jeho působení v podniku Restaurace a jídelny, přestože díky svým tamějším aktivitám dostál přezdívce „šuplík“ zneužívat to pro hanobení jeho osoby nehodlám. Zaostříme tedy až na jeho premiérské působení. Ačkoliv byl pro mě Jiří po svém nástupu do čela ČSSD absolutně neznámým politikem, názor jsem si naň udělal až nezvykle rychle. Nemějte mi to prosím za zlé. Lidi, které neznám, obvykle nesoudím, ale pokud někdo řekne, že se cítí předurčen vyšší mocí k vyvedení ČSSD z krize a následně prohrané volby přirovná opět k neslavnému, jeho oblíbenému Únoru 1948, je mi jasné, že nemám tu čest s úplně normálním občanem.
Začala nová éra, sprosté, útočné, negativní a přitom ideově vyprázdněné politiky, kdy lidé ještě rádi vzpomínali na názorové přestřelky Miloše Zemana a Václava Klause. Z Jiřího Paroubka se vyklubal ten nejarogantnější ješita české politické scény. Jo, kdyby tento pán zastupoval nějaké zbohatlíky, vadilo by to možná méně. Ale jelikož on je tím zastáncem a ochráncem „obyčejných lidí“, přijde mi to trošku postavené na hlavu. Před novináři se chlubí a počítá rozpočet na svůj oblek se skromnými slovy: „Kdo z vás to má?“, nebo oblíbené sousloví „chodit jak od táboráku“ které používá vskutku často a rád. Nevynechá příležitost, aby dal najevo, že on je něco víc, než ti nějací obyčejní. Tento pán si snad vážně myslí, že všechno ví a všechno zná.
Důkazem jsou jeho „sportovní“ prohlášení. To, že se po olympiádě v rámci kampaně setkal s úspěšnými sportovci, mu nemám za zlé. Je to sice levné sbírání politických bodů, ale budiž. To, že se přeřekl a mluvil před Martinou Sáblíkovou o krasobruslení je sice trapné, ale jsme lidi. Co Jiřímu ale nemohu odpustit, jsou výroky typu: „Hokejisti, neutíkejte do kapitalistické Kanady“. Když opomenu tuto rétoriku minulého režimu, stejně jako bývalý aktivní hráč nechápu, co má tento obtloustlý pán co radit ba dokonce snad zakazovat. Zajisté na toto téma existuje mnoho rozličných i odborných názorů, ale zavádět socialismus už i do sportu, tedy přání jednotlivce nebrat na zřetel, protože proletariát zavelel, to už je trošku moc nemyslíte? Stejně tak nápad přenesení kompetencí vedení sportu pod křídla premiéra nahrává tvrzením o plíživém návratu socialismu. Postavíme se tak do stejného družstva se SSSR nebo třeba Čínou a to nejsou/nebyla zrovna demokratická hnízdečka.
Když jsem u toho socialismu, zamysleme se nad dalšími slovy Jiřího Paroubka. Jednou s komunisty ano, podruhé ne, aneb sám Jiří neví. Jeho populární slova o schvalování zákonů s komunisty a marťany nemá cenu nijak rozvádět. Mnohem závažnější je prohlášení, že si lidé zvyknou na leccos, třeba i na vládu s komunisty. Ale nevěšme hlavu, za týden může být všechno jinak, protože tohoto pána, jak ukazují poslední měsíce, nelze brát vůbec vážně. Nejen, že nedodržuje dohody, ale má velmi špatnou paměť. Teď mě napadá, že možná právě proto nedodržuje ty dohody. No ale především chci poukázat na to, že pan Paroubek neví, s kým se schází a vlastně ani netuší, co bylo obsahem onoho sezení. Dovolte mi řečnickou otázku opět s použitím rétoriky Jiřího Paroubka. „Tak kdo je tu duševně chorý“?
Odsuzuji blogery i diskutující, kteří vidí problematiku levice a pravice černobíle, respektive modro-oranžově, zkrátka že ten, co zastává opačný názor, je nějaký vůl. Jen velmi sebestředný hlupák může například říci a opět cituji: „Jen politicky stupidní člověk může volit proti ČSSD“. Hlupákem se stává ten nejvýše postavený, přestože nezapomněl tento výrok do dvanácti hodin zapomenout.
Já nevidím politiku černobíle, pan Jiří Paroubek ale byl a zůstává pro mě při vší slušnosti ta největší černota. Svými činy a výroky mě přesvědčil, že je to člověk arogantní, zakládající si více na drahém oblečení, než na činech pro lidi. Kořeny má sice komunistické, ale moc chce koncentrovat spíše do rukou svých než proletariátu. Tento pán věří, že na Marsu je život, ale nepamatuje si, co řekl včera. Jiří udělá cokoliv, jen aby to dostal…
