Společenská neuróza

„Kdybych mohl, dělal bych jinou práci! Ale mám dvě děti.“ Říkají mi původně vystudovaní sociální pracovníci.„Jasně, šel bych raději učit, než být v bance, ale z toho se nedá žít.“ Tahle realita ukazuje jediné, slabý, chudý stát, kterému vymírají jeho domény svobody, kde ještě lidé měli možnost utvářet svět alespoň rámcově podle jiných než finančních hledisek. Nedělám si iluze, že byrokratický způsob vytváření svobody, vzdělanosti či sociálního státu, byl jakkoliv ideální a naplňoval smysluplně odkaz Komenského či francouzské revoluce.

Na jednu stranu se dá říci, že máme vlastně příliš mnoho vzdělaných lidí, pro které není práce. Nemáme peníze na vědu, tak vlastně nepotřebujeme vědce, nemáme peníze na školství, tak nepotřebujeme učitele, navíc stejně se rodí málo dětí.  Nemluvím o haldě humanitně zbytečně vzdělaných magistrů či doktorů, pro filozofy, psychology a sociology, historiky taky vlastně není práce, na průzkum trhu nám stačí know how z venku, stejně ti naši moc nového nevymyslí. A nic jiného soukromý sektor stejně nepotřebuje. Na výběr lidí taky nepotřebujete psychology, na to dnes stačí dvacetiletá holka s maturitou, co má na vizitce konzultant. Zvládnout přijímací pohovor dokáže časem i cvičená opice. Jediné, koho trh potřebuje, jsou obchodníci a jejich pohůnci (původní význam slova manažer, od toho, kdo v manéži prohání zvěř).

Do toho ty konformní reklamní kecy“ buď sám sebou“, které ale mají v podstatě pravdu, protože jediná možnost, jak někým být, je si něco koupit, protože dělat se toho nedá v práci zrovna moc. Budu jiný tím, co si budu kupovat. Dobrý pivko, dobrou káru, dobrý hadry, jasně občas si taky koupím bio-jablko či mrkev. Nějak mi to připomíná příliš MATRIX.

„Tak prostě budu dělat to, co nechci, protože potřebuju prachy na to, co chci.“ Říká mi mladá slečna, která nepochybuje o tom, že je nutné vzít si ve dvaceti letech hypotéku, aby mohla důstojně žít jako ostatní.

Moderní psychologie definuje neurózu jako duševní nerovnováhu, způsobující psychický stres neboli duševní tíseň, nikterak však narušující schopnost racionálního myšlení.  Emoční tíseň se projevuje ve fyziologické a duševní nerovnováze. Nebo když se snažíme být někým jiným, než skutečně jsme. Když to dělá jednotlivec, je to neuróza, když je to norma ve společnosti, tak je to co?

Werich říkával „radši míň za to, co radši“. Ale když nám mizí z trhu to, co radši, zůstává jen soukromé šmrdlání na zahrádce. Ale středověk taky nepotřeboval tuny intelektuálů. Již zmiňovaný Komenský či třeba Jakub Jan Ryba to taky zrovna nedělali pro prachy a mělo to smysl. Nietzche si svým mudrováním taky nevydělal, byť dneska se na něm už dá vydělat celkem slušně.

Ale máme vzory do nepohody. Vzory máme.