Být sám sebou a nezbláznit se

Otázka identity mi v koučování přišla vždycky těžká. Jak odpovědět na otázku, kdo nebo kým jsi? Když mi bylo 10 a pořád se mě někdo ptal „Chlapečku, copak z tebe bude?“, odpovídal jsem výběrem různých profesí. Dneska bych odpovídal výběrem rolí, jsem kouč, přítel, melancholik, chlap...

Každá hlubší krize tuto otázku ale znovu přinese do hry. Při rozvodu, při krizi středního věku, při nemoci. Stále tušíme, že v naší odpovědi něco chybí, že jsme možná ještě neřekli všechno.

Nicméně nejen Nietzsche říkal, že pokud začneme být sami sebou a přestaneme být tím, kým se snažíme být dle představ okolí, vydáváme se na cestu izolace, nepochopení a odmítnutí. A minimálně jeho život dokazuje, že to nebyla fráze.

Být sám sebou se v naší kultuře spojuje s úspěchem, což ale trochu odporuje tezi Nietzscheho. Možná protože bychom chtěli být spíše NĚKÝM než sami sebou. Čímž nám vzniká hezké napětí a dynamika.

Být někým, znamená být velikým, krásným, milým. Být takovým se snažíme kvůli druhým.  Na druhou stranu je velmi úlevné vidět, kým jsem skutečně, bez rolí a masek. My nemusíme nikým být. Protože lásku a přijetí můžeme dostat i jinak. Tu si opravdu nemusíme zasloužit. Navíc takové "budhistické" uvědomění vlastní prázdnoty a nicoty může být skutečným antibiotikem na vlastní ego.

Otevření sebe sama vůči druhým skutečně je zraňující. A obávám se, že v podstatě není jiné cesty. Že to je otázka je času, kdy se do toho dám a je to jako skok do vody, kde nejtěžší je ten rozběh, protože ve vodě mi už nezbývá nic jiného než plavat. Jedinou útěchou je, že strach bývá větší než to, co skutečně přijde.