Kdo jsou neočkovaní a proč se kvůli nim nadále (ne)omezovat

Z obou stran jedné z mnoha současných virtuálních barikád zaznívá (a sílí) společný hlas: "Kdo se naočkovat chtěl, ten už naočkován je! Tak už konečně zrušte všechna ta otravná omezující opatření!" Ale je to vážně tak jednoduché?

Současná doba plná (drtivé menšiny) skutečných i (drtivé většiny) virtuálních rozporů, mohutně akcelerovaných sociálními sítěmi a řetězovými e-maily navyšujícími zisk zadavatelů z reklamy "mimoděk" shlédnuté v průběhu vášnivých diskusí, přináší obvykle o to více individuálních silných názorů, oč méně má dotyčné individuum o věci skutečných znalostí založených na faktech a na důvěře ve většinový odborný koncensus příslušných vědeckých entit. Zatímco třeba takový Torricelliho pokus, který dokazuje existenci vakua a to, že atmosférický tlak působí na všechny předměty v atmosféře, si doma většina lidí určitě nedělá a spoléhá na to, co se o tom z knih napsaných příslušnými odborníky naučila ve škole, tak o nepoměrně složitějších procesech a vědních disciplínách si zarážející množství lidí troufá bez uzardění diskutovat (a třebas i popírat zjevná fakta a většinový odborný koncensus) s naprostou suverenitou odpovídající nejméně součtu IQ všech účastníků celosvětové konference odborníků na dané téma.

Kdo se už po přečtení nadpisu těšil, jak se hned (a bez přečtení článku, jak bývá obvykle jeho zvykem) vrhne do diskuse pod ním, aby mi to "nandal" tím, že tam explicitně vyjádří svůj silný a "TENJEDINÝSPRÁVNÝ!!!!" názor na očkování i na opatření proti šíření nemoci COVID-19, toho zklamu hned dvakrát. Jednak jsem pod tímto článkem diskusi vypnul, protože není mým cílem prohlubovat veskrze umělé rozdělování společnosti "zakopáním se" do obranných pozic v nekonečných neodborných diskusích a druhak se ani přes své dvě vystudované vysoké školy necítím býti odborníkem - a tedy ani nechci diskutovat - na odborná témata - tedy na téma očkování a imunity (ať již kolektivní či individuální), stejně jako na téma účinnosti epidemiologických opatření. To přenechám velmi rád a s pokorou skutečným odborníkům a zejména pak tomu, čemu se říká většinový odborný koncensus - pokud zde v tomto článku zazní tu a tam nějaký názor na vakcínu, imunitu či epidemiologická opatření, tak má původ právě a výhradně v něm.

Tento článek má být pouhým etickým zamyšlením a vyjádřením zcela subjektivního mínění, které snad něčím smysluplným přispěje k celospolečenské debatě na toto téma.

Pojďme se tedy nyní zamyslet nad tím, kdo jsou dnes vlastně ti lidé, kteří nejsou očkováni proti vážnému průběhu nemoci COVID-19. Můžeme si je rozdělit do následujících skupin:

1. Dospělí lidé, kteří se z vážných zdravotních důvodů očkovat nemohou. Je důvodné se domnívat, že této skupině lidí by nákaza nemocí COVID-19 velmi pravděpodobně vážně až fatálně ublížila. Tito lidé mají bohužel jedinou možnost - spoléhat na ohleduplnost ostatních, kteří se očkovat nechají, případně se budou při kontaktu s nimi důsledně testovat a bránit šíření nového koronaviru nošením respirátoru, a tím snižovat pravděpodobnost nákazy. V současné době již bohužel není pravděpodobné, že by se virus podařilo zcela vymýtit, ačkoli drobná šance přeci jen ještě zůstává. Jedinou nadějí těchto lidí je tak dosažení stavu, kdy se bude šíření viru v lidské populaci minimalizovat. Tato šance poroste s postupnou "aktualizací" vakcín na nové mutace. Nutno však připustit, že těchto lidí je mezi námi objektivně poměrně málo a jejich celkový zdravotní stav jim obvykle přináší (pro běžné lidi nepředstavitelná) omezení v běžném životě i bez nového koronaviru.
    
2. Děti do 12 let věku. Většinový odborný koncensus nám říká, že samotný průběh nákazy je u drtivé většiny dětí buď zcela bezpříznakový, anebo s velmi mírným průběhem. Problémem je to, že děti mohou nákazu přenášet, byť zřejmě ne v takové míře, v jaké se předpokládalo dříve. Lze se důvodně domnívat, že dětem nákaza nemocí COVID-19 velmi pravděpodobně nijak vážně neublíží (byť riziko tu samozřejmě je), avšak nakažené děti (zejména ty s bezpříznakovým průběhem) mohou ublížit jiným lidem, především těm, kteří jsou uvedeni v předchozí skupině. U dětí tedy může přiměřeně postačit běžná "necovidová" opatrnost, kterou lze postupně vylepšovat "aktualizací" a zvyšováním dostupnosti vakcín (ať již vývojovou či administrativní) i pro tyto věkové skupiny.
    
3. Zastánci konspiračních teorií a kandidáti Darwinovy ceny. Tito lidé jsou vesměs přesvědčeni o tom, že za nemocí COVID-19 a za očkováním (nejen) proti ní je pouhopouhý byznys velkých farmaceutických společností a různí jiní "VONI". Vyznačují se zejména tím, že je nelze o ničem, co je v rozporu s jimi vyznávanou teorií, nijak přesvědčit. Ponechme nyní stranou, že se stejnou logikou můžeme považovat i hlad za produkt potravinářského byznysu nebo žízeň za produkt byznysu vodárenského a zaměřme se na podstatnou otázku - co s těmito lidmi, když se nakazí a nemoc u nich propukne s natolik vážným průběhem, že budou vyžadovat drahou a sofistikovanou lékařskou péči s dlouhou dobou následné rekonvalescence? Prvotní pudová reakce by mohla být ve smyslu - "vždyť se o to vlastním přičiněním zasloužili, tak přeci nemají na žádnou zdravotní péči v souvislosti s COVIDem nárok!". Ale je to tak skutečně? První (etickou) bariérou odepření lékařské péče je Hippokratova přísaha, která lékařům ukládá poskytnout tuto péči komukoli - třeba i nepříteli. Kromě toho - všichni ti, kdož se nyní hrdě prsí, že oni by se žádné lékařské péče (v případě nákazy COVIDem, který přeci z jejich pohledu neexistuje, anebo jim na něj stačí obyčejné veterinární odčervovadlo, přičemž ovce jste v jejich očích paradoxně vy) nedoprošovali, by pokorně změnili názor, jakmile by se při vážném průběhu nemoci začali dusit. Všichni. Do jednoho. Ano, i pan poslanec Lubomír "Flákanec", alias Volný (nebo obráceně?) a jeho příznivci. Bez výjimky - leda snad že by upadli do bezvědomí dříve, než by si tuto svou změnu názoru stačili uvědomit. A i kdybychom odhodili vůči těmto lidem veškeré etické bariéry, tak narazíme na bariéry ryze administrativně-technické: Povedeme snad nějakou databázi těchto osob, abychom jim mohli v případě jejich akutního stavu odmítnout či omezit zdravotní péči? Představme si tedy, že tito lidé skončí v nemocnicích a budou tam zabírat místo a blokovat lékařskou péči jiným lidem, kteří tu péči (třeba i z jiných důvodů) potřebují a toto omezení kapacity zdravotnického systému nijak nezavinili, ale budou jím trpět. Je to spravedlivé? Opravňuje nás to k tomu, abychom těmto lidem bránili v možnosti neomezeně šířit nemoc při bezpříznakovém průběhu či v bezpřiznakovém období po nákaze? Za mne tedy rozhodně ano - minimálně důsledně vyžadovanou povinností testování pro neočkované všude tam, kde je to technicky možné a kde to dává (z hlediska vetšinového odborného kontextu epidemiologů) smysl, a to alespoň do doby, než dosáhne proočkovanost společnosti na nějakých 75%. Dobrou zprávou je to, že tato skupina navzdory dojmu, který sama o sobě vyvolává svou agresivní hlasitostí ve veřejném prostoru, reálně není moc velká (cca do 15% společnosti). Nicméně bylo by dobré si uvědomit, že veškerá aktuální buzerace nás všech je objektivně vynucena primárně touto hlasitou menšinou, která nezná nic jiného než slovo "JÁ". 
    
4. Lidé, kteří mají strach. Ačkoli si mnoho těchto lidí můžeme na základě jimi vyvolaného prvního dojmu mylně zařadit do předchozí kategorie, ve skutečnosti mají jen obyčejný a pochopitelný lidský strach. Strach z neznámého, strach z nového, strach z něčeho, čemu nerozumí, anebo úplně obyčejný dávný dětský strach z jehel a bolesti při vpichu. Pokud má nějaká osvětová kampaň o očkování smysl, pak právě vůči těmto lidem. Tito lidé tvoří podle mého hlubokého přesvědčení naprostou většinu z těch, kteří ještě v tuto chvíli nejsou očkovaní a zároveň nespadají do skupin 1 či 2. Mít strach je normální. Každý ho má. Ale zároveň není příliš sexy ho dávat najevo. Proto členové této skupiny často maskují svůj strach a nejistotu odkazy na konspirační teorie, na možnost či skutečnost, že COVID-19 kdysi dávno před rokem a půl (možná) prodělali, a na vyjádření těch nemnohých (někdy rádoby) odborníků, kteří nemají dostatek argumentů k tomu, aby přesvědčili většinu svých odborných kolegů za účelem změny většinového odborného koncensu. Lidé z této skupiny by byli při okamžitém uvolnění protiepidemických opatření obětmi. Proto je nutné jim poskytnout ještě nějaký přiměřený čas a hlavně prostor, aby mohli svůj strach překonat. Tedy primárně nedělat z nich blbce, ale ukázat jim empatii a poskytnout důvěryhodné vysvětlení. Což je vážně zatraceně těžké. To by mělo být převážně úkolem pro praktické lékaře, kteří v běžném provozu nemají na nějaké vysvětlování a nekonečné diskuse s neodborníky čas. Plánované necelé čtyři stovky za každého jednotlivého (někdy s nadlidským úsilím) přesvědčeného pacienta jsou v tomto směru sice almužnou, ale díky alespoň za ni.
    
5. Zbytková kategorie. To jsou všichni ti, kterým se doposud nepodařilo zkoordinovat donedávna poměrně striktní termínování převažujících dvoudávkových vakcín (poté, co začal být vakcín relativní dostatek) se svým osobním či pracovním životem. Můžeme  donekonečna diskutovat o tom, zda tito lidé skutečně vyvinuli dostatečné úsilí, aby to zkoordinovat zvládli, nicméně je nutno připustit, že období dostatku vakcín nastalo teprve někdy v druhé půli května a mezitím proběhlo dvouměsíční období všeobecného společensko-pracovního útlumu obvykle nazývané prázdninami. Část těchto lidí je také "jednou nohou" ve skupině předchozí a sousloví "nebyl čas" tak pro ně může být částečně i výmluvou, kterou do určité míry maskují svůj (lidsky pochopitelný) strach.

Pokud nyní vzhlížíme k zemím, které postupně zcela uvolňují svá dosavadní omezující protiepidemická opatření, je nutno připustit, že mají jeden společný znak - a tím je daleko vyšší procento očkovaných, než máme my. Pokud se nyní rozhodneme i my pro stejný postup, měli bychom si nejprve odpovědět na etické otázky naznačené v tomto článku.