Dnes, 19. října, je to přesně 682 let od smrti významné české královny Elišky Rejčky. Proto se sluší připomenout si dramatické osudy této pozoruhodné ženy ...
Co o Elišce Rejčce víme? Podle kronik přišla na svět z královského lože Přemysla II. Velkopolského a Richenzy Švédské roku 1288. Sudičky jí nadělily oduševnělou tvář, nepříliš šťastné dětství, bojovnou povahu a lásku. V sedmi letech se Rejčka stává oboustranným sirotkem poté, co je její otec úkladně zavražděn, avšak dva roky předtím, jak praví kronikář: „Král Přemysl rozvášněn ubil ženu k smrti. Je to však jen odlesk byvších dějů, ve skutečnosti mnohem složitějších.“ Rejčky se ujme macecha, druhá žena nebožtíka otce, Markéta Braniborská, která spíše z vypočítavosti než z mateřské lásky u sebe děvčátko trpí. A tak malá princezna putuje po knížecích dvorech Markétiných příbuzných jako přívěsek, který nelze jen tak pohodit, neboť jednou bude jako polská princezna a dědička mít svou cenu.
Dospívání
Rejčce je dvanáct let a tu se náhle vše mění, jelikož o její ruku žádá český král Václav II. Čeká ji nový život po boku bohatého a mocného panovníka z rodu Přemyslovců. Plna očekávání pak stojí tváří v tvář svému budoucímu manželovi, je vážný, starý, má už 29 let a chladně modré oči. Daleko víc se jí líbí pan Jindřich z Lipé, jeden z nejpřednějších králových rytířů, je krásný, mladý a oči se mu smějí.
Svatba se koná s přemírou hluku, hostin, tance a proslovů, trvá několik dnů. Sotva slavnosti skončí, král odjíždí a Rejčku svěřuje tetě, tlusté vévodkyni Griffině. Ta dokonale plní úkol, kterým ji král pověřil a v krásné krajině, na pohodlném sídelním hradě Budyně nad Ohří, během tří spokojených let vychová z Elišky ženu a královnu.
Královna česká a polská
Roku 1303 král usoudí, že je načase choť Rejčku povolat zpět do Prahy, aby mohla být korunována královnou. On, Přemyslovec, je nyní mocným pánem střední Evropy, z prvního manželství má deset dětí a z nemanželského lože i spoustu levobočků, je bohatý král, který si potrpí na pompu, lesk a okázalost. Korunovace je velkolepá. Vzácná roucha, koberce na zemi i na ochozech, vše zlatem a stříbrem vyšívané, lidé pijí a hodují, konají se turnaje a dvorní plesy, znějí fanfáry. Eliška je formálně uznána královnou, ale ve skutečnosti ji považují jen za hezkou loutku a doplněk všemocného krále.
Avšak soumrak Přemyslovců pomalu nastává. Na jaře 1305 u krále naplno propuká tuberkulóza, sužují ho bolesti a trpí tak, že ani nevnímá zprávu o tom, že Eliška porodila dceru Anežku a o týden později skoná. Těžké časy přicházejí na české království po smrti Václava II, který ve svých rukou soustředil obrovskou moc. Z šestnáctileté královny se rázem stane vdova, která žije stranou veřejného života a ústrků od Přemysloven, nevlastních dcer si nevšímá. Anna a Eliška (budoucí matka Karla IV.) jsou rozmazlené holky, samá ruka a noha a k Rejčce nechovají ani tu nejmenší náklonnost. Brzy nato je v Olomouci zavražděn jejich bratr, nový král Václav III. a na uprázdněný český trůn usedá Rudolf I. Habsburský, zvaný Kaše, když se předtím zákulisními intrikami pohotově s Eliškou Rejčkou oženil. Ale další léto v žoldáckém táboře u Horažďovic za podivných okolností umírá.
Eliška je devatenáctiletá dvojnásobná vdova, ale útěchou jí je, že oba nebožtíci manželé na ni ve svých závětích bohatě pamatovali. Místo vyplacení celkové sumy dostává do držení několik východočeských měst, - Hradec (od té doby Hradec Králové), Vysoké Mýto, Chrudim, Dvůr Králové aj. Titul „Někdejší královna česká a polská“ jí byl laskavě ponechán. V té době však Rejčce usiluje o život manžel její nevlastní dcery Anny, Jindřich Korutanský, který ví, že trůn vůbec není bezpečnou podložkou pro jeho strachem sevřený zadek. Eliška chce-li přežít, musí v přestrojení, jen s malou dcerkou a komornou prchat před úklady vlastní rodiny pod ochranu Habsburků. Po nějakém čase nastává mír a Eliška se i se svým malým dvorem usazuje v milovaném Hradci, kde si buduje nádherné sídlo a taky zde zakládá svůj vysněný chrám Svatého Ducha. Král Jan však pobývá mimo zemi, a tak záhy vypukne domácí válka dvou královen, Eliška Rejčka vs Eliška Přemyslovna. Zapojí se odbojná šlechta, hoří hrady, tvrze i města a království krvácí. I po návratu krále dlouho trvá než boje utichnou.
Velmož a milenec Jindřich z Lipé
Eliška snad poprvé v životě potkává lásku a je to osudová láska na celý život. Krásná a bohatá vdova samozřejmě neujde zájmu různých nápadníků, přičemž jeden z nich je ale naprosto výjimečný a co do hrdosti, pýchy a statečnosti, může se rovnat králi. Není to nikdo jiný, než výše zmíněný rytíř zesnulého Václava II., Jindřich, který je nyní předním českým šlechticem a nechybí mu mužné kouzlo a šarm. Občas Elišku v Hradci navštěvuje, až jednou zůstane trvalým hostem jejího hradu, stolu i lože. Jindřich je nedotknutelný aristokrat s neomezenou mocí a jelikož mladý panovník Jan Lucemburský je stále na cestách, stane se v podstatě Jindřich z Lipé nekorunovaným českým králem.
Eliška Rejčka se stěhuje do Brna a to hlavně proto, aby byla dostatečně daleko od dcery Václava II., nové královny Elišky Přemyslovny a své celoživotní sokyně. Ty dvě královny, minulá a současná se rozhodně rády nemají, jsou jako oheň a voda. Vedou vzájemnou skrytou i otevřenou válku, plnou osobních intrik a střetů. To ale nijak nebrání velkému společnému štěstí Rejčky a Jindřicha, jenž ji oslovuje „má nejdražší“ a „můj živote“ a jenž kvůli Rejčce opouští vrcholnou politiku i svůj rodový hrad Lipnici nad Sázavou, pospíší za ní a spokojí se s funkcí moravského zemského hejtmana. Žijí spolu v honosné rezidenci, která je centrem místního společenského života, neboť Jindřich a Eliška tvoří krásný pár a štěstí je u nich domovem. Jsou ale i terčem zlých klepů a pomluv, jelikož žijí bez manželského posvěcení, což se zdá být hříšné a nemorální. Ale protože velkoryse podporují církev, je jim určitým způsobem odpuštěno.
Osudem jim bylo vyměřeno deset let pozemského ráje a pak Jindřich v srpnu 1329 umírá a opouští svět, který si spolu a pro sebe s Rejčkou vytvořili. Zbraslavská kronika k tomu praví: „V den svatého Rufa mučedníka zemřel v Brně muž urozený a statečný, Jindřich starší řečený z Lipé, jenž byl bohatstvím, mocí a slávou světskou nejvíce nad ostatní pány povýšen. Pro smrt jeho králová Eliška, řečená Hradecká, tolik plakala a želela, že všem vidoucím její nářek k úžasu to bylo.“ Eliška Rejčka žije ještě šest let, dává vzniknout pamětihodným dílům, ale v mysli je stále spojena s Jindřichem. Je jí čtyřicet sedm, když 19. října 1335 umírá, život pozvolna vyprchává, ale v tajných zákoutích vědomí, myšlenky ještě žijí. V pohasínající mysli naposledy vidí stíny minulosti. Mocného Václava v Praze, dobrou Griffinu na Budyni, pyšnou Přemyslovnu na panovnickém stolci, všechny svedené bitvy, vítězství a prohry. Vidí milovaného pana Jindřicha z Lipé, vcházejícího do komnaty. Pochovali ji po jeho boku, v klášterním chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Brně. Tolik vypravují kroniky a tolik životní pouť jedné z nejpozoruhodnějších žen naší historie.
