Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

Podívejme se na životní příběh českého šlechtice, generalissima a mystika, od jehož smrti dnes uplyne 384 let. Z bezvýznamného zemana a skromných začátků se postupně vypracuje na nejmocnějšího a nejvlivnějšího šlechtice v zemi.

Hodiny jeho osudu začínají tikat na tvrzi v Heřmanicích nad Labem u Jaroměře, 14. září 1583. V žilách má krev rodu Smiřických, jeho matka Markéta, rozená Smiřická ze Smiřic a otec Vilém z Valdštejna, pocházejí ze zchudlých větví starobylých českých panských rodů. Hvězdy, jež jsou Albrechtovi celoživotní inspirací, mu nadělují mnoho vynikajících schopností a talentů, je to muž s výjimečným nadáním pro vojenství, diplomacii a obchod. Přirozený talent má však i pro nesporné velikášství, v jeho povaze se střetávají kontroverzní vlastnosti. Valdštejnovo velikášství stejně jako snaha nepodbízet se svému okolí způsobují, že počet nepřátel se postupně rozmnožuje, avšak jeho kariéra je i přesto závratná a oslnivá. Stejně jako Jan Smiřický, i on mohl být českým králem, kdyby běh událostí nerozhodl jinak. Svými jedinečnými schopnostmi získal slávu i jmění.    

Valdštejn dobrodruh

V roce 1604 sbírá první válečné a dobrodružné zkušenosti při tažení proti Turkům. Je odvážný, ale zbytečně neriskuje, je chytrý a rychle se učí, čímž si vyslouží povýšení na hejtmana. Turci, pověstní svou dravostí a krutostí, při svých nájezdech nemají slitování a bojiště se často mění v krvavá jatka. Z těchto bojů si Albrecht odnáší poznání, že chce-li zvítězit nad nepřítelem, musí být alespoň tak tvrdý, silný a nelítostný jako on. Taky ví, že „hlava se hadovi musí useknout dokud je malý, když je z něj sedmihlavá saň, už je pozdě“. Všechny nabyté zkušenosti dokáže Albrecht v budoucnu velmi dobře zúročit.

Další zajímavé dobrodružství ho potkává v podobě sňatku se zámožnou vdovou Lukrécií Nekšovnou z Landeka, jejíž zesnulý manžel byl o dvacet let starší a tak jí elegantní, světaznalý, pohledný a mladý Valdštejn imponuje. Víme, že soudobé klepy k tomu hlásají: „Ta vilná starožitnost svého chotě málem ze samé žárlivosti otrávila nápojem lásky.“ Ale taky víme, že té „vilné starožitnosti“ bylo kolem třiceti a že svého Albrechta prohlásila za spoluvlastníka všech svých statků. Stává se z něj zámožný muž, má právo zasedat v zemském sněmu. Faktem zůstává, že Albrechta ke svazku s Lukrécií motivuje hlavně ctižádost a nedostatek vlastních prostředků k uskutečnění zamýšlených velkých cílů. Jako barokní kavalír však dostojí cti i manželským slibům a rozdělí je až její smrt v roce 1614.

Kontroverzním a husarským kouskem bezesporu je, když Albrecht roku 1619, jako velitel pěšího pluku moravských stavů, ukradne stavovskou pokladnu, s hrstkou věrných odepře další službu císaři Matyášovi, probije se vojenským ležením a prchá pod ochranu budoucího vládce Ferdinanda II. Tím získá vzácnou přízeň a podporu panovníkovu, i když ten pokladnici na Moravu vrací, ale Valdštejn s pevnou pozicí u císařského dvora může počítat a i jeho společensko-mocenský vzestup může začít.

Vévoda Frýdlantský, stavitel, mystik a ctitel umění

Rok 1627, Jičín, období doznívající renesance a počínajícího baroka. Čtyřiačtyřicetiletý Valdštejn je pohádkově bohatý, za choť má půvabnou Isabellu Kateřinu z Harrachu a je jedním z největších evropských feudálů. Na prudkém vzestupu vévody Frýdlantského se podílí jeho přirozená inteligence, schopnost riskovat a obratnost, s níž si na svých panstvích vede. Patří mu značná část Čech, od Frýdlantu přes Jičín, až téměř k Hradci Králové a jeho rozsáhlé državy jsou státem ve státě. Valdštejnovo území lidé nazývají Terra felix – Šťastná země, neboť kraj není zatížen daněmi a navíc si Albrecht u císaře vymohl výsadu, že zde nebude zimovat armáda. Přesto, že právě zuří ničivá třicetiletá válka, zde všichni žijí v klidu a míru, neboť Albrecht svoje Frýdlantsko před důsledky války chrání. Má právo jmenovat šlechtice, povyšovat sídla na města a razit vlastní mince, na kterých stojí INVITA-INVIDIA! (Navzdory závisti!).  Je to heslo, jež si Albrecht nechává razit i na kordy, ostruhy apod., aby protivníkům dal jasně najevo, že je nezlomný.

S velkorysostí sobě vlastní buduje a zvelebuje svojí impozantní rezidenci v Praze, která patří mezi nejkvalitnější a nejnádhernější sídla své doby. Valdštejn svůj palác vybavuje množstvím skvostných uměleckých i užitkových předmětů nedozírné ceny. Jeho palác je přímo pokladnicí uměleckých předmětů, obrazů a soch. Po Valdštejnově smrti švédská vojska opět plenila Prahu a po Malé Straně přišel na řadu Valdštejnův palác a Pražský hrad. Unikátní předměty a drahocenné sbírky jsou uloupeny a odvezeny. V současné době nám Švédové občas některou uloupenou vzácnost, jako např. Codex Gigas, laskavě zapůjčí.

Albrecht na veškerou výstavbu s udivující energií dohlíží, řídí, rozhoduje a nezapomíná ani na svoje bezpečí. Italským architektům a stavitelům sám navrhuje systém tajných vchodů a únikových cest. Ty vedou přímo ke stájím s jeho ušlechtilými koňmi, které má Albrecht velmi rád a kteří se mu za to odměňují. Nejednou ho v bitevní vřavě vynesou ze svízelné situace a jeden z nich mu dokonce zachrání život vlastním tělem. Dodnes je vystaven v chebském muzeu.   

Mnohem víc než lidem Albrecht důvěřuje hvězdám. Věří ve svého boha a věří, že osud je kosmickým projektem života, přitahuje ho svět hvězd, vesmíru a mystiky. Jeho osobní horoskop nesestavuje nikdo menší než Jan Kepler, matematik, dvorní astronom a astrolog Rudolfa II. Dodnes zůstává obdivuhodné s jakou přesností vystihuje Valdštejnovu osobnost a předpovídá konkrétní události jeho života jen dle data narození. Je to exkluzivní a luxusní dárek Keplera Valdštejnovi, nejpodrobnější horoskop v dějinách astrologie. Skutečností se stává i předpověď, že rodinné štěstí Albrechtovi nikdy nebude nakloněno, brzy mu umírá malý syn Karel a přítel i ochránce, tchán Karel z Harrachu.  

Generalissimus císařských vojsk a největší vojenský podnikatel

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna je skvělým strategém a odvážným velitelem, prozíravým diplomatem i člověkem s politickou vizí. Vedle vojenské zdatnosti projevuje i značnou finanční obratnost jak na svých statcích, tak nákupem pobělohorských konfiskátů, mezi nimiž vyniká dědictví po Smiřických a Rödernech. Odtud pochází značná část jeho ohromného bohatství, objem zisků je odhadován na 6 miliónů rýnských zlatých.

Svého protivníka se Valdštejn nebojí, ale ani jím nepohrdá. Nesporně se zařazuje mezi nejtalentovanější vojevůdce všech dob a zároveň se stává i největším z vojenských podnikatelů. Je věrný svému císaři, jemuž půjčuje obrovské sumy peněz poté, co ambiciózní politikou finančně vykrvácel. Na oplátku od císaře získává panství, města i pozemky ve východních a severních Čechách, jeho vojenské zásluhy jsou oceňovány hodnostmi a tituly. Je nejočekávanějším hostem dvorských slavností a plesů, všichni charismatického Valdštejna obdivují. Císařský rada Heřman z Questenberka o tom do Vídně píše: „Dvorem je zahrnován poctami jako nějaký bůh, nikdo si nedovolí generála podceňovat či přehlížet a upírat mu skutečnou velikost. On jedině poroučí a císaři nenechává nic než titul. V jeho předpokoji se tlačí množství lidí s ohnutými hřbety, ač on jim ukazuje jen záda.“

Rok 1633 se však stává začátkem konce. Generalissimus Valdštejn sice porazí Švédy, ale jejich velitele, bývalého stavovského rebela Jindřicha Matyáše z Thurnu propustí na svobodu. To je u vídeňského dvora vykládáno jako zrada, přestože se zde ví, že Valdštejn k takovému jednání obdržel pravomoci přímo od císaře. To ovšem některým štváčům vůbec nepřekáží, rozum jim kalí závist a zášť, zlo plodí zlo a proto „Valdštejn jako bezohledný kariérista, zrádce, ničema a všehoschopný ďábel musí být jakýmikoli prostředky odstraněn,“ horují ctižádostiví podřízení u Jeho Veličenstva, nejvíce Matyáš Gallas a Ottavio Piccolomini, kterému Albrecht pro jeho italský původ paradoxně důvěřuje. Démonizování Valdštejna nabývá ďábelských rozměrů, Albrecht mívá špatné sny, často se uprostřed noci probouzí celý zpitomělý ze své pitomosti a má jedinou myšlenku: „Bože nedopusť, abych byl někdy tak pitomý jako v tom snu.“ Ve skutečnosti se však vyznačuje velmi svobodomyslným duchem a nehodlá se nikomu podřizovat a podbízet.

Píší se 20. léta 17. století, Albrecht z Valdštejna je energický čtyřicátník s uhrančivým pohledem, často pobývá ve svém paláci Smiřických v Praze a u císaře i u dvora se těší neomezené důvěře, která je pro něj cennější než všechny statky a tituly. Jeho postavení je takové, že se nikdo neodvažuje ani jen náznakem s ním nesouhlasit. Dokáže z vlastních prostředků naverbovat a zejména udržet větší armádu než kterýkoli spojenec či protivník. Valdštejn je silnou osobností a ve vojsku umí nastolit pevný řád, soudržnost a disciplínu. Někdy ale s vojáky sedí u jednoho stolu, řka „jsme všichni vojáci a páni, pijme do svítání!“

Pod jeho velením armáda vítězí, odráží všechny útoky na svá ležení a žene nepřítele zpět. Jako vrchní velitel je velmi tvrdý a nesmlouvavý, za zbabělost a dezerci v bitvě u švédského Lützenu nechává popravit 16 důstojníků. Exekuci provede kat Jan Mydlář a jak je zvykem, přihlíží početné obecenstvo. Za padlého maršála Pappenheima a další vojáky však nechává na své vlastní náklady po celé Praze tři dny vyzvánět zvony. Generalissimus císařské armády Valdštejn sklízí úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské, má respekt a obdiv svých vojsk. Získává velkolepou hodnost „Generál Oceánského a Baltského moře“ a císař ho pověřuje úkolem vybudovat loďstvo pro ovládnutí námořního obchodu v severní Evropě. Jako mimořádná osobnost evropského formátu obdrží Řád zlatého rouna, jímž se mohou pyšnit jen opravdové elity. Svým bohatstvím by se mohl rovnat dnešnímu Billu Gatesovi.

Valdštejnova smrt

Není divu, že řady nepřátel vévody Frýdlantského rostou a roku 1630 se mračna nevole, zášti a závisti již viditelně nad Albrechtovou hlavou stahují. Jak zmocněnci španělského krále Filipa IV., tak i bavorský kurfiřt Maxmilián I., ba i císařův syn, Ferdinand III., ti všichni a mnozí další nesou vinu na rozdrobení císařské armády, jež je po částech posílána na polská, nizozemská a italská bojiště. Třebaže Valdštejn s tím nesouhlasí a považuje to za nesprávné, je na něj svalen největší díl viny. Ferdinand II. též potřebuje podporu Bavora Maxmiliána pro svého syna při volbě římským králem a tak Valdštejna obětuje a z postu generála ho sesazuje. K radosti mnohých, kteří jsou lepšími intrikány než vojenskými veliteli. Zanedlouho ale císař vidí že se dopustil chyby, neboť Švédové se opět roztahují a žádný z jeho generálů není schopen je zahnat. Císařská armáda ustupuje a nepřátelé téměř bez odporu pronikají do německých i českých zemí.

Celá Evropa nesmírně strádá válkou, příměří jsou krátká a každý má nejvíce starostí sám se sebou a se svými majetky, stejně tak i Valdštejn. Proto nepospíchá, když císař rychle hledá cestu ke smíření. Návrat k vojenské kariéře oddaluje, protože chce uvést do pořádku hospodářské záležitosti svých obrovských dominií. Možná také ví, že hvězdy mu přestávají být nakloněny, potýká se se svou nemocí i s předtuchami o brzkém konci. Možná cítí, že budoucí události se mu stanou osudnými.

Nastává již zmíněný rok 1633, Valdštejnovi je padesát, trápí ho některé tělesné neduhy, ale jeho vítězství nad Švédy je triumfální. Opět se osvědčuje jako obratný stratég a odvážný velitel a výbojné Švédy poráží. Z pozice svého postavení má plné právo s nimi vyjednávat, ale protivníky u císařského dvora je označen za „všehoschopného zrádce a zločince, uchvatitele trůnu a provinilce proti majestátu“. Dvorskými zpravodajskými kanály se šíří „zaručené informace“ o vévodově vině. Situace už je vyloženě protivaldštejnská, jen císař zatím váhá, nemá přímé důkazy. Valdštejnovi nepřátelé využijí okolnosti, že vévoda tráví zimu jako obvykle v Plzni, v péči hvězdopravců, lékařů a léčitelů. V lednu 1634 přimějí Ferdinanda II. k podpisu císařského patentu, jímž „se oznamuje generalissimovo sesazení a volba užití jakýchkoli prostředků vůči jeho osobě“. Zatykač je vydán, hon na Valdštejna začíná.

Albrecht se o hrozícím nebezpečí dozvídá, činí krátké přípravy na cestu, sedlá svoje nejrychlejší koně a s několika věrnými četným pronásledovatelům uniká. Rozhoduje se k útěku přes Cheb do Saska. Jedná se však o rozsáhlé spiknutí, past se stahuje. Albrecht několikrát otáčí koně a mění směr jízdy, aby nepřátele zmátl, přesto však jede rovnou vstříc připravené léčce svých bývalých důstojníků; Buttlera, Leslieho a Gordona. V sobotu 25. února 1634, jsou při hostině na chebském hradě povražděni Albrechtovi spojenci - Adam Trčka z Lípy, Vilém Kinský ze Vchynic, Kristián Illov a Heinrich Niemann. Týž večer, mezi desátou a jedenáctou vtrhne do purkrabského domu na náměstí setník Walter Deveroux se svým komandem. Zabije stráž před Valdštejnovou ložnicí a poté s napřaženou halapartnou rozrazí dveře. Okamžik vyčkává, možná si dodává odvahy, možná by byl rád, kdyby Valdštejn prosil o milost. Pak bodne. Slyší ale jen: „Hvězdy měly pravdu.“

Chebské krvavé události otřesou veřejným míněním celé Evropy: „Ještě donedávna mocný a vítězný vojevůdce Valdštejn a jeho věrní padli za oběť masakru, který posvětil samotný císař Ferdinand II.!!“  Kardinál Richelieu k tomu výstižně poznamená: „Valdštejna zahubila nenávist Španělů a Bavorů a závist podřízených nebo odstavených generálů.“

Post scriptum: Velikostí svého ducha Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna mezi svými současníky vynikal a jistě by jim řekl: „Bylo mi ctí a potěšením.“