Postřehy z archeologického výzkumu D 11

Téměř rok probíhaly na budoucím úseku dálnice D 11 z Hradce Králové do Jaroměře archeologické výzkumy. Jaké je pozadí záchranného výzkumu a s čím se mistři lopatky a štetce potýkají?

Homo sapiens, druh – archeolog. Je přemýšlivý, přičinlivý, touží po vědění a poznání, na botách má prach. Pracuje pod modrou, a jindy zas zataženou oblohou, důvěrně zná slunce, déšť i bláto pod nohama.

Skrývka. Lidé a těžká technika pracují na plné obrátky, je však třeba najít společnou řeč s některými predátory akce D11. Zdá se, že určité praktiky a taktiky jsou nedílnou součástí a folklórem těchto staveb, o nejapných vtípkách typu „už máte to zlato?“, nebo „tak co bude s tím pokladem,“ ani nemluvě. Archeolog však ví své, dělá svoji práci, připravuje se na horší a doufá v lepší. Též spolupráce s dělníky různých národností je velmi „výživnou“ zkušeností. Osvědčují se Ukrajinci, jsou slušní a pracovití.  

Objekty. Není možné říci, kdy z domu či obydlí vylez první člověk a vykopal díru, aby něco našel. V mysli mnoha lidí je práce archeologa spojena s dobrodružstvími Indiany Jonese, což je působivé, ale málo reálné. Avšak napětí je možno zažít i při práci na záchranném výzkumu, kdy zjištěné objekty (pokud nám je místní smělí mládenci na motorkách nerozjezdí), mohou skrývat nejedno tajemství. Při pozdější interpretaci se tak může začít odvíjet příběh, který vybízí k přemýšlení o paměti a dějinách lidstva. Pravdu může mít v podstatě každý, ať teoretik či kreativec, neboť i přes následné analýzy nám na některé otázky už těžko někdo odpoví.

Excavo ergo sum. Archeolog hrabe, hledá, odkrývá, sbírá důkazy a jde po stopách historie. Každý nález je vítaný, ale občas se opravdu zadaří a pak na něj ze země kouká sekeromlat, sekyrka, renesanční kachle či zachovalá pec. Hroby postupně vydávají kosterní pozůstatky celé řady jedinců, často zvláštním způsobem uložených, někdy i s fragmenty šperků a ošacení. Mnozí mají dokonalý chrup a zdá se, že jejich osud byl pohnutý a konec tragický.  

Nálezy, vzorky. Jejich třídění, evidence a ukládání do krabic je každodenním rituálem. Je zajímavé dotýkat se předmětů, které stovky let v zemi čekaly na svoje vyzvednutí a kterých se naposledy ve vzdálené minulosti dotýkaly ruce jejich zhotovitelů a majitelů. Myšlenky běží proti proudu času: „Bylo by krásné mezi artefakty vidět třeba černý švartnový náramek“, ale i tzv. šrot - malé kousky keramiky, mazanice a cihel – svědčí a vypovídají.

Dokumentace, výkresy. Jsou často malým uměleckým dílem, musí být úhledné, dokonalé a přesné. Archeolog měří, počítá, zakresluje, fotografuje, dokumentuje. Každý jeden objekt, od kůlových jam a jamek, přes ohniště, pece, zásobnice a zvířecí jámy, až po hroby s lidskými ostatky. Veškerý výsledný materiál následně postoupí k digitálnímu zpracování. Je to úžasný proces, který začíná pohledem do pravěkého objektu a končí uložením dat do současného kyberprostoru.

Vysokoškoláci. Kombinace studia a praxe je pro ně neocenitelnou zkušeností a peníze za odvedenou práci se vždycky hodí. Jsou plni energie a síly, což dobře zúročují u kolečka a krumpáče, též srší osobitým humorem. Tito mladí adepti archeologie vykazují velmi bystrého ducha a není tedy obav, že by se snad někde v životě ztratili, či se nedokázali prosadit.

Pohledy odjinud. Zážitek studenta při cestě autobusem. Řidič: „To jste celí vy, ti zdržovači a sráči kvůli kterým se všechno brzdí a já musím jezdit oklikou!“ Student: „My nejsme žádní sráči, ale archeologové a brodíme se tady za každého počasí po kolena v blátě, abysme zachránili historické hodnoty!“

Spolucestující z vlaku: „Není to nádhera?“ kochá se východem slunce účetní na penzi, cestou ze zastávky. Přitakám, a on při pohledu na semonickou lokalitu pokračuje: „Být dneska mladý, tak jsem archeologem.“ Nasedá na kolo a dodává: „Dálnici jsme tu nechtěli, ale vaší práci přeju štěstí a ať se dílo daří.“ Pak jako kouzelný dědeček mizí za první zatáčkou.

Výzkum skončil. Úsek Semonice 07 – 2A, 2B. V dálce u lesíka se pasou srnky, z nebeských výšin svoje území kontroluje dravec. Příroda si pomalu bere zpět co předtím zapůjčila a deník archeologa je téměř dopsán. Země vydala co měla, možná ale navěky i něco skryla. Všechno má svůj řád a čas, z pohledu přítomnosti i věčnosti.