Fejeton o jaru

„Už je tu zase to pitomý jaro“ a „pro samý kuřata není kam plivnout“ –  zpívá škarohlíd svérázným způsobem v jedné písni o jaru. Onomu škarohlídovi však unikají všechny další rozměry tohoto pro něj tak nevlídného jarního času.

Bohyně jara Vesna, převzala svoji moc a ujala se vlády. K životu se probudilo vše živé, z říše zvířat i rostlin, co až donedávna bylo pohrouženo v zimním spánku. Jaro se zhostilo svojí úlohy a vypravuje příběh o tajemství života, který by lépe nevystihl ani sám velký Vergilius.

Jaro je po celé věky spojeno s návratem k životu, vitalitě a prosperitě, je to období znovuzrození a zázraků. Jaro má v přírodě nachystáno úžasné představení plné krásy, fantazie a překvapení, dokáže vykouzlit úchvatné scenérie. Jaro je něha a síla, kouzlo i láska, naděje a štěstí.

Petrklíč otvírá jaro, koniklec odemyká zem. Les, který byl tak dlouho tichý, je teď plný ptačího zpěvu, stromy jsou v květu a parky zdobí zlatý déšť a šeřík. Na krajích lesů a podél cest rostou fialky a v zahradách kvetou narcisy a tulipány. Trávníky a louky jsou poseté pampeliškami, které září jako vtělené slunce, dělají nám radost a mohou se i jíst. Včelky pilně létají, protože musí navštívit sto tisíc květů na 1,5 kg medu. Poslové jara, čápi, se vrátili na známá místa a bydlí na dobré adrese - uprostřed obce na komíně. Do konce května vyvedou své mladé.

Beltain, naše Čarodějnice, se slaví 30. dubna a je to pradávný keltský svátek, kterým lidé odnepaměti vítali příchod jara. Tu magickou a zázračnou noc na návrších hořely obřadní ohně, které zaháněly všechno zlé a měly očistnou moc. Byla to slavnost, kterou pohané vzdávali hold přírodě a zrození, podstatou Beltainu bylo spojení dvou věcí, za účelem stvoření třetí. V těch dobách byly uctívány stromy, jako například tis, který je znám svou extrémní délkou života a může být i 1000 let starý. V době druidů symbolizoval bránu do nebes a představoval spojení s jinými světy. Po celá tisíciletí byla stromům přisuzována spirituální moc, uctívali je i křesťané. Je jisté, že inspirací a předobrazem stavitelů chrámů a katedrál, byla mystická, spirituální atmosféra lesů, s jejich nádhernou klenbou stromů.

Po všechny věky má příroda svoje zákony a podle nich se každé dění řídí. Nové se narodí a staré odejde, slabší padne za oběť silnějšímu a pomalý jedinec rychlejšímu. Z toho plyne určité životní moudro a pravidlo: „Není důležité, že neumíš utíkat rychle jako medvěd, důležité je, abys ve skupině nebyl poslední.“