Tak nám zabili Duklu, milostpane !

"Tak nám zabili Duklu," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem. "Kterou Duklu, paní Müllerová?" otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, "já znám dvě Dukly. Ty oplatky z koloniálu nějakýho Husáka, co ho lidi neměli rádi a tak zbankrotoval a potom znám ještě ten slavnej atletickej klub."

"Ale, milostpane, tu Duklu v Karpatech, co se tam v čtyryačtyrycátým roce odehrála ta slavná bitva, jak nás šli ti naši vojáci vosvobodit a nakonec to prej bylo celý zbytečný. Přeci jak jich tam tolik umřelo a dnes po nich ani pes neštěkne." "Ježíšmarjá," vykřikl Švejk, "to je dobrý. A jak se jí to, té nešťastné Dukle, stalo?" "Voddělali ji prej v nějaký Český republice, milostpane, říkaly baby u hokynáře, že to udělali nějaký demokraté, prej vlastní blbostí." "Tak se na to podívejme, paní Müllerová, v demokratickým státě. A demokraté, říkáte? A nebyli to jen nějací novináři nebo politikové? Jó, takoví páni si to můžou dovolit, a ani si nepomyslí, jak to může nešťastně skončit. A v Česku k tomu, to je v Evropské unii, rozumějí paní Müllerová. My holt jsme jim tolik důvěry neměli dávat. A trvalo to dlouho, než byla dočista kaput?" "Dlouho, milostpane, celejch dvacel let se trápila a teprve teď ji dodělali. To vědí, s pravdou nejsou žádný hračky. Dnes řeknete pravdu a hnedle dostanete vod někoho pár facek." "Vono prej jich bylo víc, milostpane." "To se samo sebou rozumí, paní Müllerová," řekl Švejk, konče masírování kolen,"kdybyste chtěla zabít nějakej fakt, jako nějakou událost, tak byste se s někým poradila. Víc lidí má víc rozumu. Ten poradí to, ten vono, a pak se dílo podaří... hlavní věcí je vyčíhat na ten správnej moment, třeba před volbama, kdy jsou lidi celý zblblý propagandou a pak nějakou událost v dějinách vodstřelíte raz dva. A navopak, jinou zas voslavujete do aleluja. Až je z toho nakonec člověk celej pitomej." ulevil si Švejk a chystal se do hospody U kalicha. "Dávaj si tam pozor, milostpane, raděj tam nic neříkají, hlavně né vo tý nešťastný Dukle, co měla nedávno výročí. Ať zas nedostanou po hubě!" PS.: věnováno vzpomínce na oběti krvavé Karpatsko-dukelské operace, v níž naši vojáci v dobré víře bojovali proti okupantům, za svobodnou vlast a 6. října 1944 překročili hranice a vstoupili na rodnou půdu. Není správné zapomenout na žádné válečné oběti, i když každé z nich nemusíme hned stavět pomníky.