Není to, v čem žijeme, už fašismus? Ptá se na jedněch z mnoha webových stránkách ve svém článku pan P.K. Cituje některé Peroutkovy poznávací rysy fašismu (Dnešek 1946) a shledává určité paralely se současnou naší politikou a životem.
Neviděl bych to tak černě jako pan P.K. Ono je to ještě černější. Nemyslím, že zažíváme nástup fašismu nebo neofašismu. My zažíváme ještě něco mnohem horšího, než byla doba pobělohorská, sociální tyranie průmyslové revoluce, obě světové války, protektorát a diktatura proletariátu. Vrátili jsme se totiž do Masarykova ekonomického, politického, národnostního a sociálního paskvilu první Československé republiky, stále do nebes vynášeného a nekriticky vychvalovaného těmi, kteří tehdy ještě ani nebyli na světě, lidmi oblouzněnými operetní "noblesou a frivolností" dvacátých a třicátých let, potomky z bohatých a dobře situovaných rodin, placenými politruky svobodného a nevázaného podnikání a zkorumpovanými parazity užitečné a smysluplné práce se štítícími a lidmi těmito všemi dokonale zblblými a vlastního názoru zbavenými.
Dnešní v pořadí již pátá republika je jako přes kopírák "budována" podle té první. Paralel je tu víc než mnoho. Politika Hradu, fungování Vlády a Parlamentu, formální volby, aféry ministrů, poslanců a byrokratů, korupce a zlodějiny, bohatství jedněch a bída druhých, servilnost vůči mocnostem a silnějším, pragocentrismus, maloměšťáctví a především představa, že stát patří těm, kdo mají peníze. Opět zde nejde a priori o budování státu všech, v němž kapitál a lidská práce jsou jeho prostředem, ale o budování státu někoho a lidskou práci jako prostředku růstu kapitálu. Kapitál a práce neslouží k růstu státu, ale stát a práce slouží k růstu soukromého kapitálu.
Stali jsme se opět otroky, již ne s "železnými okovy" na nohou (tím už nepostrašíte ani malé dítě, je jiná doba a mnohá dřve nemyslitelná lidská práva a občanské svobody jsou dnes již standardem a logickým výsledkem všeobecného lidského pokroku a vývoje), ale s okovy mnohem hůře se zbavujících - závislosti na majetku, společenském postavení a konzumu. Máme strach o svoji životní úroveň, o schopnost platit inkaso, hypotéky, půjčky a úvěry, o udržení dětí na školách, bojíme se ztráty pracovního místa kvůli nemoci, nemáme odvahu se ozvat, oponovat nebo kritizovat své šéfy, protože "když na tu práci nestačíte nebo se vám u nás nelíbí, nikdo vás nedrží a venku se na vaše místo stojí fronta". Stali jsme se závislými na svém zaměstnavateli, na jeho náladách, schopnostech, náhodě a štěstí, zda bude prosperovat nebo zkrachuje. Stali jsme se zbožím, materiálem, personálem, evidenčním číslem manažera "lidských zdrojů", jak se dnes říká vedoucímu osobního a kádrového oddělení.
Všeobecně se tomu říká ztráta životních jistot a perspektiv. Již tolik nezáleží na našem zdraví, schopnostech, pracovitosti a úsilí. Stále více jsme v rukou "osudu", štěstí a náhody. Kam se poděly všechny ty vysněné prosperující řemeslné živnosti, malebné krámky, koloniály a konzumy? Jakých majetků se vám podařilo svými "zlatými českými ručičkami" nabýt? Kam jste to od stavu nebo soustruhu ve fabrice, od poklízení dobytka a ohnutých zad na poli, od prodejního pultu nebo klotových rukávů v kanceláři, z panelákového 3+1 za těch jednadvacet let dotáhli? Asi jak kteří. Někdo na Kajmanské ostrovy, někdo do zadluženého domu v satelitním městečku, někdo do poslanecké sněmovny, někdo k prosperující živnosti, někdo do kriminálu, ale většina na "pracák" nebo mezi regály v supermarketech.
Je mnoho nepořádku a špatností v našem státě. A co na to naše humanitní a spravedlivá pravice? Protestuje? Organizuje proti tomu odpor? Svolává na náměstí demonstrace? Pořádá své oblíbené happeningy? Zakládá charty na obranu občanských práv a demokracie? Sepisuje "několik vět" nebo "tisíce slov"? Dožaduje se ochrany a pomoci u Západních ambasád? Rozšiřuje po lidech samizdaty a protestní letáky? NE! Proč? Odpovězte si sami.
Peroutka říká, že nejsme fašisty, pokud uznáváme lidská práva. Prosím vás pěkně, uznávat můžu cokoliv, třeba existenci Boha, mimozemšťany, manželskou věrnost, homosexuály, menšiny nebo právo na práci a bezplatnou lékařskou péči, svobodu slova a demokratické principy. Podstatné a směrodatné je, jak to, v co věřím a uznávám dokážu nejen obhajovat, ale i bránit a rozvíjet. Podle činů, nikoliv podle slov poznáme člověka. Například církev již dva tisíce let káže vodu a co pije? Mluví o prostotě, skromnosti, obětování a přitom stále jen hromadí majetky, žije v přepychu a víte o něčem, co by obětovala?
A tak je to i s proklamacemi o svobodě, lidských a občanských právech a demokracii. Můžeme o nich donekonečna mluvit, deklamovat na požádání, můžeme je tesat do kamene, ohánět se jimi, ale především je musíme být ochotni poskytnou všem bez rozdílu, být schopni je reálně a bez překážek v paktickém životě využívat. Všichni bez výjimek. A to je oč tu dnes běží, vážení.
