Opakování je údajně matkou moudrosti. Záleží samozřejmě na tom, co se opakuje. Pokud moudrost, pak snad. I když opakovaná moudrost bývá spíš únavná. Nemluvě o opakovaném vtipu, který prý přestává být vtipem. Pouze opakovaná lež se – podle doktora Goebbelse – stává pravdou. Jenom to nesmí být hloupá lež, protože i opakovaná hloupost zůstává hloupostí. A zbytečnost zbytečností. Za takovou zbytečnost jsme považovali opakování prvního roku své vojenské základní služby. Dokonce i ti nemnozí z nás, kteří přiznávali jistou nezbytečnost (nikoli nezbytnost!) roku prvnímu. Protože o nic jiného než o opakování nešlo. Jistě, byly tu určité odlišnosti. Hlavně v tom, že z tábora šikanovaných jsme přešli do tábora šikanujících. Pokud by se nám náhodou chtělo někoho šikanovat. Pokud ne, museli jsme si najít jiný způsob, jak přežít to deprimující vojenské déjàvue...
Naštěstí jsem hledat nemusel. Večery jsem trávil psaním dopisů a každý pátek jsem jezdil načerno domů. Za svojí další životní láskou Alenou. Jednou měsíčně mi náčelník tiskárny udělil VOP (volno k opuštění posádky), třikrát měsíčně jsem si já sám udělil ČOP (černé opuštění posádky). Proč ne, byl jsem přece mazák! A mazák si, podle našich dosavadních zkušeností, mohl dovolit všechno. Nebo aspoň skoro všechno. Zvlášť když ho ještě ke všemu povýšili na svobodníka, do jediné poddůstojnické hodnosti udělované bez předchozího absolvování poddůstojnické školy nebo spáchání nějakého hrdinského činu.
Proč povýšili zrovna mne? Protože lezeš do prdele Blažkovi, řekl by upřímný Jirka Štokinger, kdyby občas říkal nahlas to, co si skutečně myslí. A možná by dodal, že jestli měli někoho povýšit, tak jedině jeho. Už kvůli těm pěti korunám žoldu navíc! Ostatní by nejspíš navrhli zralého a rozvážného Karla Hájka. Kdyby se jich někdo zeptal. Toho bych ostatně navrhl i já. Kdyby se mě někdo zeptal. Karel měl všechny vlastnosti dobrého poddůstojníka. Uměl vyjít s nadřízenými i podřízenými. Uměl vyjít vlastně s každým. Jenomže náčelníci se rozhodli pro mne. Nevím proč. V každém případě jsem jako svobodník a velitel družstva nestál za nic. Nejsem velitelský typ. Nejenže špatně snáším konflikty, ať už s nadřízenými nebo s podřízenými, ale také se stydím velet, protože mi od přijímače dělá potíže odlišit velení od šikany. Zdá se mi, že obojí degraduje rozumové schopnosti člověka. Vyslovovat povely mi navíc vždycky připadalo stejně nepřirozené jako mluvit ve verších. I když proti veršů nic nemám. Zkrátka a dobře, byl jsem klasický poddůstojník na baterky. Opravdová lahůdka pro všechny Scylly a Charybdy vojenského života. Jako velitel družstva jsem sice mohl být o hodinu déle na vycházce, ale jinak ta pětikoruna navíc za to opravdu nestála…
Jedné říjnové soboty jsem poznal, že ani mazák si nemůže dovolit všechno. Když tě nechytnou, nic jsi neprovedl! Vtip byl v tom, že mě chytili. Byl jsem tehdy načerno doma, pozdě v noci jsem se vrátil z rande a nasupená matka mě uvítala sdělením, že se mám okamžitě vrátit do Tábora. Pochopil jsem, že je zle. V kasárnách mě zřejmě sháněli, kluci řekli, že jsem na vycházce a šli mi z pošty zavolat domů. Prý dokonce Jirka Štokinger. Takže na tom vojenském kamarádství asi opravdu něco bude… Škoda, že už tehdy neexistovaly mobilní telefony. I tak však osvědčený výstražný systém fungoval. Půlnočním rychlíkem jsem se vrátil do Tábora a ráno jsem šel do soukromého bytu majora Blažka vysvětlit, kde se celou noc flákám. Nic jsem vysvětlovat nemusel. Major věděl, že jsem byl doma. Alena mi totiž poslala pohlednici s textem: V sobotu tě čekám. Poštu rozděloval nadpraporčík Laurenčík. Sdělení si přečetl, ohlásil, ale Poslední Američan v Táboře se jako obvykle spokojil pouze s dalším triumfem své nevojenské inteligence nad hloupostí podřízených. Osobně mne odhalil, načež mi – oděn pouze v pyžamu a opřen o kuchyňskou lednici – velkomyslně, s obvyklým ironickým nadhledem, odpustil. Na nepovolené opuštění posádky byl jinak vojenský prokurátor…
V listopadu jsme se konečně dočkali příchodu svých vlastních holubů. Bylo jich také pět. Miroslav Topinka a Václav Kroupa z Prahy, Antonín Vávra ze Strakonic, Jiří Janoušek a Pavel Ryneš z Jihlavy. Na přiblblou fintu s řidičským průkazem si tentokrát naběhl sazeč Vávra, takže s prádlem už nemusel chodit čerstvý svobodník Oktábec. I jinak jsme se řídili příkladem svých předchůdců. Stejně jako oni jsme došli k závěru, že šikanovat kolegy od polygrafického řemesla dost dobře nelze. Pokud samozřejmě tito kolegové bez odmluv celoročně pečují o pořádek na pokoji, v zimním období rovněž o topení. Žít a nechat žít. Další věc, kterou jsem se, paradoxně právě na vojně, naučil. Nikdy jsem toho nelitoval. I když jsem na to občas doplatil. Rozlišit hranici mezi tolerantností a slabostí bývá totiž pro mnohé lidi obtížné. A někteří se tím nezatěžují vůbec. Zvlášť když, jako v mém případě, bývala ta hranice až příliš nezřetelná…
Z domova jsem si kromě Marca Aurelia přivezl i Oheň proti ohni, knížku reportáží válečného dopisovatele Jiřího Muchy. Knížku, kterou od té doby vozím s sebou vždycky, když mám strávit nějaký čas mimo domov. Místo Marca Aurelia a všech ostatních. Knížku, ve které jsou nejen barvité popisy exotických krajů a fakta o lidech ve válce, ale která vyzařuje i s nadhledem líčený smutek osamělého člověka, ztraceného v bláznivém válečném světě. Pod zorným úhlem svých čerstvých „válečných“ zkušeností jsem v ní najednou objevoval pasáže, kterých jsem si dřív nevšiml. Třeba názor, že „…voják vždycky nenávidí zem, do které je poslán, i tu nejkrásnější. Že tam musí, že se nemůže vrátit, kdy chce, a že věci nejsou jako doma, mu bere všechnu náladu…“
S tím nešlo než souhlasit, přestože mně i ostatním bral náladu spíše poručík Zeman. Neboť i on byl – bohužel nikoli zanedbatelnou – součástí toho zatraceného zeleného déjàvue…
„Tady se nevstávááá?“
Zip spacího pytle se pochopitelně zasekne.
„Tak co je, soudruhu svobodníku! Jak dlouho mám čekat?!“
Vyhrabu se ze zelené šusťákoviny, která milosrdně ukrývá nechutně špinavou vložku (komu by se ji chtělo pořád odepínat a zase připínat!) a postavím se do pozoru. Se staženým žaludkem přemítám, co ten idiot zase chce.
„Soudruhu poručíku, svobodník Oktábec.“
„No?“
Blonďáček stojí, hlavičku zakloněnou dozadu, aby vůbec něco viděl zpod štítku čepice, kterou mladé gumy rády nosí, po vzoru filmových esesáků, hluboko do čela. Na něco čeká. Ale na co?
„Soudruhu poručíku, my jsme asi neslyšeli budíček …“ zkusím opatrně. Neboť nejen opakování, ale i opatrnost je matkou moudrosti. Matek má moudrost spoustu. Má ale vůbec otce? Není to nakonec jenom přemoudřelý sirotek?
„A velet bude kdo?!“ zasyčí guma.
„Velet…?“ hlesnu já, frajtr na baterky Oktábec. Pak mi dojde, co se ode mne očekává. I když to měl správně udělat ten, kdo poručíka uviděl jako první. Jenomže k tomu se samozřejmě nikdo nebude hlásit...
„Končit, pozor!“ řeknu jedenácti zeleným zámotkům, ležícím v předstíraném spánku na postelích. Zámotky se začnou vrtět. Zabzučí rozevírané zipy. Ze svých kukel se vysoukají první pomačkaní motýli.
„Pohyb!“ zaječí poručík. „Jak to, neslyšeli?! Co to je, neslyšeli?! Pro vás budíček neplatí?! A co ten bordel, soudruhu svobodníku? Žijete tu jako prasata!“
Nic nového pod sluncem. Nihil novi sub sole... Mladí chlapci zakrývají svoji nejistotu cigaretami a sprostými slovy. Mladí důstojníci řevem. Obojí působí úsměvně. Sovětský maršál Rokossovskij o jednom takovém napsal: „Byl to obdivuhodný velitel. Mladý, kulturní, plný radosti ze života, prostě úžasný člověk! Bylo nesporné, že ho vojáci mají velmi rádi. To bylo očividné. Vždyť jdou-li k veliteli dokládat ne se strachem, ale s úsměvem, potom je jasné, že dosáhl mnoho…“
Na rozdíl od maršála Rokossovského nepokládal poručík Zeman úsměvy vojáků za výraz náklonnosti. Ne že by tu pakáž přímo podezíral, že ho považuje za šaška, tak dalece kulturní zase nebyl, ale přece jenom ledacos tušil. Z jeho vodově modrých oči sršela nenávist. Byl bezmocný a věděl to. Mohl nám otravovat život podobnými vpády, mohl si na nás stěžovat našim nadřízeným, ale to bylo asi tak všechno. Prolínání velitelských pravomocí působí obvykle ve prospěch podřízených. Zná to každé dítě rozvedených rodičů. A brzy se toho naučí využívat…
Ještě jsme to nevěděli, ale náš zápas se zakomplexovaným špenátem se pomalu chýlí ke konci. Věčnými stížnostmi otrávený náčelník tiskárny major Sobek (někdy tou dobou povýšený na podplukovníka) nás brzy nechal přestěhovat do samostatné odlehlé světnice, na kterou nás pak chodili kontrolovat pouze příslušníci velitelského sboru tiskárny. A vojna běžela dál. A konečně se začínala krátit…
