Boží mlýny

Nemám rád špatné konce. V literatuře ani mimo ni. Snad proto mne nikdy neuchvátila jedna z kultovních knih mládeže šedesátých let (a kupodivu i povinná školní četba) Petr a Lucie od Romaina Rollanda. Ne že by to nebylo hezké a jímavé čtení. Křehký příběh pařížské švadlenky Lucie a studenta Petra se mi moc líbil. Bohužel pouze do chvíle, kdy autor - zřejmě z obavy, aby nespáchal tuctový literární kýč - spáchal raději dvojnásobnou vraždu, a oba své hrdiny zcela nesmyslně zabil. Jako deus ex machina mu posloužilo německé dalekonosné dělo, které se, jako na potvoru, trefilo v nesprávný čas na nesprávné místo. Tenhle "umělecký" konec jsme při zkoušení povinně vysvětlovali jako autorův poukaz na absurdnost válečného běsnění. Na mě to vždycky působilo spíš jako názorná ilustrace autorova přesvědčení, že šťastné konce do tzv. „velké literatury“ nepatří. Hezky to vystihl Karel Čapek ve své knize V zajetí slov:

„… Je to úžasné, jak snadno a ochotně se umírá v literatuře. Kdyby se založila statistika mortality v beletrii, byly by to děsivé číslice; zde puká srdce hořem s dochvilnou jistotou pekelného stroje, každá sebevražda se poštěstí, každá nemoc vede vítězně a předčasně k cíli. Umírá se škrtem pera, pro rozuzlení, pro efektní konec. Člověk se zastřelí z osudného důvodu, že dohrál svůj románový part, oběsí se z nutkavého přesvědčení, že povídka musí mít finále, umírá v pravý čas, aby zachránil osnovu děje.  A tu věru nedovedu uznat, že třeba dramatický spád je dostatečným mravním motivem, aby autor usmrtil hrdinu.  Popírám bezuzdné právo autorovo na lidskou smrt. Ve většině případů autor usmrcuje hrdinu, aby zakryl slabost a děravost vlastní koncepce. Dejme tomu, že hrdinka něco deklamuje o lásce a zklamání a pak se zastřelí. Kdyby se nezastřelila, tu by vyšlo se strašnou jasností najevo, že její deklamace byla falešná. Jindy hrdina musí zahynout, protože osudově není pro něho jiné východisko; kdyby však nezahynul, ukázalo by se, že tu vskutku bylo jiné východisko, totiž žít…“

Skutečným mistrem tohoto „uměleckého“ přístupu byl kupříkladu můj oblíbený Erich Maria Remarque. V jeho „Na západní frontě klid“ je hrdinova smrt  ještě vcelku logickým zakončením děje, připravovaným promyšleně od první stránky. V navazující Cestě zpátky se hrdina raději zastřelí, než aby vydržel radosti a strasti mírového života (válečný mu zřejmě vyhovoval lépe), ale budiž, válka je válka, a autor si v ní nepochybně užil svoje. Naproti tomu Tři kamarádi, skvělý humoristických román, zcela nelogicky zakončený smrtí klíčové ženské postavy, je podle mne podobnou demonstrací autorova literárního snobismu jako Petr a Lucie jeho francouzského kolegy. Snobismu, který lze vyjádřit také dvojicí rovnic:  dobrý konec = kýč a špatný konec = Umění.

Je zajímavé, jak se s dobou měnil instrumentář autorů  – protože Rollandem použité dělostřelectvo by v míru působilo jaksi málo věrohodně, používali k likvidaci svých postav buď sřelnou zbraň, autonehodu či tuberkulózu, zatímco o padesát let později rozsévala pera a psací stroje tvůrců velkého Umění zásadně nejnovější metlu lidstva – rakovinu. Autoři současní přecházejí pomalu ale jistě na  AIDS…

Je samozřejmě pravda, že skutečný život je plný špatných konců. Zákon schválnosti, jediný přírodní zákon, který funguje bez výjimek, je neúprosný. Šťastní a dobří lidé umírají brzy, nešťastní a zlí trápí sebe i své okolí pokud možno co nejdéle, mnohdy až za hranice biologických možností lidského organismu. Slušní lidé na svoji slušnost doplácejí, mizerům všechno projde. Takzvané „boží mlýny“ melou sice každému stejně, v některých případech však mají – podobně jako socialistické sídlištní teplárny – až neúměrně dlouhé odstávky pro údržbu techniky a zařízení. Je to tak a vždycky to tak bylo. Ale právě proto, že to denně okolo sebe vidím, nepotřebuji o tom ještě číst. Moji potřebu katastrof uspokojuje četba denního tisku. Od knihy či filmu očekávám, že mi umožní navštívit alespoň nakrátko svět, kde aspoň ty boží mlýny fungují bez zbytečných průtahů...

Čímž ovšem nechci říct, že čtu výhradně pohádky Rosamundy Pilcherové, v jejímž podání by si snad i polepšený vlk z Červené Karkulky nechal (přirozeně na vlastní náklady) vyoperovat z břicha sežranou babičku s Karkulkou, kajícně by se jejich natráveným osobnostem omluvil - a ještě by s myslivcem založil místní odbočku společnosti pro ochranu velryb...