Vypadá to jako vzkaz a divte se, je a taky není. Abych se bála co psát a jak psát a o čem psát, ale na druhou stranu mne těší, že mé "psaní" někdo čte a vlastně že i Táňa čte.
Nevím, jak to máte vy, ostatní pisatelé, ale já mám rychlé nápady, a pak sednu a prostě píšu. Všimněte si, že jsem použila výraz pisatelé a ne spisovatelé. Honosit se označením spisovatel může opravdu jen pár vyvolených a ruku na srdce - těch je opravdu a opravdu a opravdu velmi a velmi a velmi málo.
Já píšu svoje článečky o tom, co jsem zažila, anebo prožívám, co mne zasáhlo nějak a někam, anebo co by mne mohlo někdy a někam zasáhnout. Jsou lehce pravdivé a lehce přetvořené. Jak lehce, tak to nech, milá Táňo, prosím, na mně. Je to v rukou každého z nás, jak nazírá "na věc". O tom ale také život je. Pro jednoho je láska radostí, pro druhého utrpením, pro jednoho je dítě slastí, pro druhého starostí.
Jsem "osudová" a snažím se brát život, jak přichází. Už nezávidím a už se ani o nikoho příliš "nestarám". Starám o svou holčičku a taky o svou rodinu a o pár nejbližších, ale ostatní "starosti" jdou mimo mne. Nevolám svým manželům, které vlastně ani nemám, a nepopichuji. Proč také. Každý normální pochopí, že psát nelze zcela a krutě pravdivě. Někdy je to víc pravdivé, někdy méně pravdivé, ale důležité je, aby bylo od srdce a hlavně neubližovalo. Toho se držím. Kdo ale moje články přečte a hned telefonuje, aby zjišťoval a stěžoval si ..., tak to je fakt zvláštní. Ale na druhou stranu je prima, že moje články vyvolávají nějaké emoce. Vždycky je skvělé, když se o psaní někdo zajímá. Psát do vzduchoprázdna je nuda, ale reakce na ně, ať je jakákoliv, je paráda. Takže vlastně, díky, Táňo.
