Jak zhubnout s pizzou

Nádherné ráno a ještě nádhernější dopoledne. Co lepšího si přát, než procházet se po městě a utrácet. Jedny plavky a jedny plavecké brýle a pak ještě objednat pizzu.

Fakt je vedro. Cítím, jak mi sluníčko připaluje kůži již tak velmi hnědou. Jsem blonďatá Češka, ale s opalováním problém nemám, a tak sluníčko je moje kamarádka. Neskrývám se před slunečními paprsky a některá moje místa jsou díky tomu víc hnědá než ta, která by měla a jsou ukryta. I tak jsem bezva opálená a ani mi nevadí, že mi díky slunečním paprskům mám strakaté vlasy. Nepotřebuji melír, stačí mi slunce. Stejně i pleť. Žádný solárko. Taky proč. Když venku spaluje, tak se projdu po městě a je to. Hned jsem jako "čudínek". Tak mi vždycky říkala moje mamka, dokud jsem sdílela byt s mými rodiči. Teď jsem sama, vlastně s Terezkou, která je moje duše, moje tělo, moje snědá pleť i moje strakaté vlasy. Jen oči mám hlubší a Terka temnější. Jinak jsme obě stejně hubaté, tvrdohlavé a mlsné. Pizza nám udělá vždycky radost.

Dokonce jsme kvůli jedné oblíbené zkrátily dovolenou. Přece jsme si nemohly nechat ujít tu skvělou čtyřsýrovou a se smetanovým základem. Navíc ještě s dovozem domů zdarma.

Jen co jsme nakoupily, tak hned jsme nažhavily telefon a hurá. Pizza objednána, a dokonce i se smetanou. Žádný pomodoro, které ani není pomodorem, jen nějakou obarvenou tentonocí. Teda si myslím.

Doma jsme si připravily talířky, udělaly si bezinkovou šťávu a čekaly. Jen co se najíme, tak do auta a směr vyhlídnuté koupaliště. Moc se obě těšíme, protože si Terka musí vyzkoušet nové plavky a potápěčské brýle. Nevím tedy, co hodlá Terka v bazénu pozorovat, a podotýkám, že je to malá holka a ne žádný úchyl, ale chtěla je, tak jsem jí je koupila. Měla velkou radost a to bylo nejdůležitější. 

Hodina od objednávky a nic. Dvě hodiny a zase nic. Prý už se veze. Další hodina a nic. Zatáhlo se a sluníčko, před třemi hodinami tak silně pálivé, nyní jen chabě vystrkovalo svoje paprsky. Opatrně vykukovalo z bledých mraků, které se postupně barvily do bouřkova. Pizza nikde a hlad ustupoval. Nic. Pomalu se vzdalovala i vidina koupání.

Uklidily jsme talířky, vypily bezinkovou šťávu a přemýšlely, kudy z nudy. Hlad se vytratil zcela, sluníčko taky a obloha se zatáhla tak, že ani kousíček modra, kterým před nyní již čtyřmi hodinami bylo pokryto, zmizelo úplně.

Konečně pizza. Ne za devadesát, ale o skoro o dvacet víc, protože krabice a smetana něco stojí. 

Rozdělaly jsem krabici a hodlaly se pustit do jídla. Jenže. Hlad ten tam a chuť také, navíc ani sluníčko, takže i vidina předvedení se v nových plavkách a nových brýlích se zcela rozplynula. Pizzu jsme uklidily, plavky a brýle taky a vyrazily znovu do města. Musíme se trošku odreagovat z toho dlouhého a výživného čekání. Výhodu to však mělo. Aspoň zhubneme. Já se svými "třiceti i s postelí" to potřebuji nejvíce.