Dys.... nejsou blbci

..... jak si mnozí "zaostalci" myslí. Blbost a hloupost a ..... Toto může vyslovit pouze totální neznalec. Znám tolik dys..., a tak vysoce postavených, a tak chytrých, ale znám i spoustu dys-hovádek. Něco si vyzkoušejte: Sedněte si, překřižte nohy a zvedněte je asi deset centimetrů do výšky nad zem. Samozřejmě seďte u stolu, abyste si mohli vzít do druhé ruky, než kterou obvykle píšete, tužku. Nechte si nadiktovat asi dvacet slov. Normálním diktátovým tempem. Diktující nesmí slova opakovat, jen zachovat správný rytmus, tedy asi jedno dvouslabičné slovo za dvě vteřiny. Slova nemusí být pouze dvouslabičná, ale i tříslabičná, popř. i jednoslabičná. Důležité je zachovat stejný rytmus diktátu, nic neopakovat, pak ty překřížené nohy deset čísel nad zemí a psát druhou rukou. To ještě není ale konec. Až to dotyčný dopíše, tak ať své dílo přečte. Uvidí sám, co stvořil. Takto se totiž cítí nějaký dys....! Vyzkoušejte.

Já to se svými žáčky pravidelně na začátku školy "provádím". Několik z nich dokonce odhodí tužku, že to prý "nedají".

Jak ale rozpoznat, že zrovna ten můj Honzík, ta moje Ivanka trpí nějakou formou dys....?

Předně by to měl rozpoznat učitel, nejlépe v mateřské školce, anebo i sám rodič by si svého dítka měl více všímat. Neznalost neomlouvá. Nic neomlouvá, to jen svědčí o naší nedostatečné všímavosti vůči klukům a holčičkám. Problém dys.... řešit až třeba na druhém stupni základky je opravdu velmi pozdě. Co se za tu dobu mohlo na Honzíkovi a Ivance napáchat špatností, jak mohla ta dítka trpět, jak jim bylo vlastně ubližováno. Možná použiji drsné slovo, ale podle mne byla týrána. Co dospělák může vědět, co se v takové malé dušičce mohlo odehrávat. Jen si vzpomeňte, když jste dostali neprávem facku. Jak jste se cítili? Jak jste se trápili? Jaké jste prováděli schválnosti? Jak jste třeba i zlobili?

Někdy fakt stačí si s dítkem hrát, povídat, všímat si, jestli náhodou špatně neartikuluce, nedrží špatně tužku, neustále sebou nešije a neudrží se chvilku v klidu. Jak se všude mluví o prevenci, tak si myslím, že i dys.... je takovou nemocí, při které se vyplatí prevence. Jít prostě do pedagogicko-psychologické poradny a nechat zjistit, jestli Honzík a Ivanka jsou v pohodě, jestli náhodou nemají potíže s rozeznáváním písmenek, anebo číslic, jestli píši velmi nečitelně, anebo nevydrží být v klidu a aspoň pět minut něco poslouchat, aniž by se drbali třeba za uchem.

Nebojte se, že si sousedi budou myslet, že máte hloupé dítě. Chytrý soused pochopí, hloupý nepochopí, ale ten vám přece nestojí, abyste vůbec o něho zavadili pohledem. Pamatujte si, že hloupost křičí do světa, ale chytrost jen moudře mlčí.

Možná jen malinkatý příběh z mé učitelské praxe. Mýma rukama prošlo mnoho a mnoho dyslektiků, dysgrafiků, dysortografiků, dyskalkuliků, ale i dětí s nedostatečnou soustředěností a s poruchami chování.  Vždycky jsem si se všemi o možných poruchách popovídala, aby i ostatní děti věděly, v čem je zakopaný problém. Ti moji dys.... dělali vše, co ostatní, jen jsem se snažila jim trochu ulevovat v čase, anebo v délce úloh, pak jsem samozřejmě i při klasifikaci brala ohled na jejich dysfunkci. Každý z mých milovaných svěřenců v pohodě odmaturoval, dokonce někteří studují i na vysoké škole, někteří už mají vystudováno a mají své rodiny. Nezapomněli, že i jejich dětičky mohou mít podobné problémy jako oni.

Nyní k tomu příběhu. Míša byl bezva kluk, ale jen do té doby, než se objevil u někoho ve třídě. Nakonec padl los na mne a já se na čtyři roky stala jeho třídní. Při hodinách opravdu vykřikoval, vrtěl se, prostě byl naprosto nezvladatelný. Nezapomněla jsem, že i já jsem byla celkem zlobivou holčičkou, ale protože jsem školu zvládala levou zadní, tak mi mnoho mých neplech procházelo. Jenže Míša zlobil, ale i se neučil.  A tak jsem si Míšu vzala stranou. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se. Sliby jsou sliby a držet slovo se musí. Vždyť jsme si na to plácli. Domluva byla jasná. Když "to" na něho přijde, tak si sám půjde za zadní lavice se trochu vyskákat. Já si ho nebudu všímat a také nebudu na něho za to žalovat. Chvilku trvalo, než si ostatní spolužáci zvykli, ale ve finále jsme byli spokojeni všichni. Uplynul rok, možná to byly roky dva, ale klučina se celkem uklidnil. Je kuchařem a ráda k němu chodím na steak - vysoký, ne moc propečený. To Míša ví, protože i to jsme si vyříkali z očí do očí.