Proč mám ráda Rosamundu…

Když se ve všední den blíží čtvrtá hodina a najdu si čas, usedám s hrnkem čaje do křesla a čekám na úvodní hudbu provázející nekonečný seriál o vztazích mezi mužem a ženou. Někdy stačí jen projít kolem obrazovky a hned ucítím narůžovělé plátky okvětních lístků lákajících do světa romantiky. Ani nemusím vlastnit křišťálovou kouli a vím, co bude následovat. 

Scénář je striktně daný. Autorka mává štětcem namočeným v růžové barvě a na nic jiného si nehraje. V centru příběhu stojí konflikt představovaný nefungujícím vztahem nebo osamělost. Další nutnou podmínkou pro rozvíjení děje je kůň, nejlépe dva, v ideálním případě celé stádo. A taktéž by měl být v blízkosti nějaký útes, později vysvětlím proč. Nejlépe aby se tyčil se nad rozbouřeným nebo klidným mořem, podle počasí. Děj se odvíjí klasicky následujícím způsobem: hlavní postava se zmítá v emocionálních nebo finančních problémech, popř. v obou zároveň. Marně hledá ve stávajících podmínkách řešení, i když proto dělá, co je v jejích silách. Snaží se používat představivost, jezdí na koni, popřípadě se prochází po útesu a někdy z něho v okamžiku nepozornosti nebo kvůli splašenému koni padá (napřed z koně, potom z útesu, nikdy společně). Nyní přichází na scénu po písečné pláži nová postava, přinášející řešení a záchranu. V jeho náručí (ženy prominou, ale tenhle model je prostě daný, nikdy zde nezachraňuje žena muže, možná i proto, že odnášet devadesát kilo a více v mdlobách v náručí opět nahoru na útes by bylo opravdu nad ženské síly) hrdinka ožije a všechno na chvíli vypadá lépe.

Nicméně protože máme v tomto okamžiku před sebou ještě asi 50 minut děje, je jasné, že tak snadné to opravdu být nemůže. Proto přichází další zápletka, další kousek zašmodrchané angorské vlny na růžovém svetříku. Tím proklatým nopkem může být bývalý nevhodný milenec nebo současný nevhodný milenec, který nemíní opustit bojiště. A protože se jedná o postavu většinou nenapravitelně zkaženou, snaží se zpronevěřit svěřené peníze, zfalšovat dědictví a pokud je už na konci sil, tak popřípadě i něco zapálit.

Nervózně hledíte na hodiny a zjišťujete, že do konce zbývá tak pět minut. Skutečně se díváte na Rosamundu? Na příběhy se zaručeně dobrým koncem? Přece není možné během několika minut zase dát všechno do pořádku! Nebojte se, je to možné. Záporný hrdina je málokdy schopen osobnostního růstu, tak musí zemřít nebo definitivně odejít. A na závěr se vždy dočkáme společné jízdy na koních, prohánějících se po útesu a po pláži, běžících do šťastné budoucnosti. Slabší alternativou je odjíždějící auto novomanželů táhnoucí za sebou sbírku starých plechovek.

Je mi zcela lhostejné, že když vyrazím na koni já a spadnu, tak mě s velkou pravděpodobností nikdo ze země láskyplně neposbírá. Útes v okolí nemáme a na Zachránce nevěřím. Proč mám tedy ráda Rosamundu? No přece pro jednoznačnost. Když si budu chtít obléct svetr s tajemnými severskými motivy, pustím si film od Bergmana, a když mám náladu na růžový svetřík se vzorem hladce, obrace, usedám s hrnkem čaje do křesla a čekám na úvodní hudbu… da capo al fine.