O umění lukostřelby

Spolehlivá … Přichází bez pozvánky, pobízí stářím sešlou kobylu, jezdí bez sedla, místo uzdečky svírá kus provazu v bezmasé dlani. A pokaždé, když se kolem nás zvíří prach z jejích kopyt, něco v něm nezadržitelně zmizí… Bere bez zábran a nenasytně co chce a neskládá nám účty. Paní Smrt, Kmotřička Smrt, Chmurný Žnec, Zubatá, Ta s kosou…  

Trvá na jediném, abychom beze zbytku odevzdávali to, co máme rádi, na čem nám záleží, bez čeho nechceme být. Vnímám ji spíše jako zenového Lučištníka. Pozoruje soustředěně „dance macabre“, a potom si náhle vybere cíl, založí šíp, natáhne tětivu a vystřelí. Umění lukostřelby ovládá dokonale, zaznamenává další a další úspěšný zásah. Setře si pot, nepoužité šípy uklidí do toulce a na chvilku poodejde. Jako by tady ani nikdy nebyla. Zbývající tanečníci zpití iluzí o vlastní nedotknutelnosti pokračují ve vířivých pohybech, překračujíce mrtvá těla na zemi. Než přijdou na řadu oni sami…

Ale, jak již kdysi dávno pravil John Donne, „žádný člověk není ostrov sám pro sebe“. Proto se jednotlivá ztráta dotýká vždy i našeho omezeného Bytí. Připomíná nevyhnutelný konec a následnou cestu roklí šeré smrti, odkud žádné zprávy nechodí.

Každý z nás má v sobě ukryté osobní pohřebiště, kde jsou vedle sebe uloženy nenaplněné přísliby, zaprášené dětské sny, ztracené lásky a vzpomínky na ty, co se už přeplavili na druhou stranu. Odpočívají tam i naše zvířata, všechny ty andulky, papoušci, křečci, morčata, kočky a pejsci, co naplnili náš život hebkostí a schopností milovat bez podmínek. V mojí mysli připomíná louku s nepravidelně rozházenými bílými kříži. Mění se podle ročních období. Teď je právě plná rozkvetlých pampelišek.  Jsou místa, kde je tráva více sešlapaná, protože tam mě můj smutek ještě pravidelně vodí. Jsou místa, kde jest potřeba truchlit, přinést květinu, nechat téct slzy, dát bolesti prostor a čas, aby se proměnila, aby nás proměnila…

Přesto bych chtěla Paní Smrti přiznat i nesporně kladné stránky. Pokud umíme  vnímat, zjemňuje nás, pěstuje v nás schopnost být tady a teď. Chovat se k sobě navzájem s kvalitou, jako by to bylo naposledy. Sklonit se před ní a říct jí ano, znamená i přitakat životu. Ale je to nekonečný příběh, práce dost až do smrti.

Věnováno jezdci, jež už nikdy nedojede do cíle, britské kočce s jantarovým pohledem a jiným, které si vzala sebou…