Jako by pravda byla vadou na kráse…

Nezapomenutelný text. Ta věta mi společně s melodií ulpěla na duši a skláním se před schopností básníka, vyjádřit tak dokonale a beze zbytku pocity člověka, co dávno překonal poledne a jehož kroky pomalu a neúprosně směřují k západu. V těžké dylanovce se snoubí dva mužské hlasy, z nichž jeden už nikdy naživo neuslyšíme. Podzim přinesl další smrt, kterou pokorně navlékám na šňůrku k ostatním korálkům ztrát. 

Teprve teď si uvědomuji, že mě hudba Pavla Bobka provázela již od dětství. Jeho hlas se linul z magnetofonu B42 a zpíval o lásce, zradě a o smrti, prostě o věcech, na něž jsem z perspektivy malé holky vůbec nedohlédla. V dospělosti jsem se s ním několikrát potkala na koncertech v brněnských klubech, pamatuji si dřevěné židle, těžké, zašlé závěsy, prošlapané parkety a změněnou atmosféru, když začal zpívat. A potom jeho poslední koncert asi před čtyřmi roky, kdy jsem si uvědomila, že nám přítomným bez zábran a statečně dovolil nahlédnout za dveře, za kterými stojí stáří.

Znovu se téměř proti své vůli vracím k veršům písně, co by mohla doprovázet na poslední cestě a je to i můj nedokonalý způsob, jak se rozloučit:

Přišel jsem na svět a zemřu, aniž bych chtěl,
všem se zdá, že se hýbám, jenže jako bych otupěl,
jen stojím a myšlenky mi běží bůhvíkam,
už ani nevím, před čím sem utíkám.
I modlitba mi zní jen jako vítr ve vlasech,
ještě není tma, ale stmívá se.

Lidé usilovně hledají návody, osvědčené recepty na život, málokdo hledá recept na dobrou smrt. Přitom je tak jednoduchý. Jmenuje se naplněný život. Tuto podmínku Pavel Bobek beze zbytku naplnil. A s tímto vědomím ustojíme skutečnost, že neslitovná vlna odnáší do lhostejného oceánu další kousek našeho mládí. Ustojíme pravdu, že z nás ubylo. Protože pravda prostě není vadou na kráse…

Text písně: Robert Křesťan