Jak je důležité míti Filipa

V oblasti jezdectví, ať je provozováno profesionálně, nebo rekreačně, platí, co člověk, to názor. Ale pokud bych provedla všeobecnou sumarizaci poznatků pochytaných „ze vzduchu“, vypadalo by to následovně: důležitá je především síla, kůň musí poznat, kdo je tady pánem. Strach je pocit, který do sedla nepatří. Pokud zvíře neposlechne, je třeba ho tvrdě potrestat… 

Přečetla jsem několik odborných knih, z nichž se mnohé blížily výletům do oblasti šamanismu, nebo zaříkávání, jiné přinesly proud vědeckých informací z oblasti anatomie, fyziologie a etologie živočišného rodu Equus. Výsledkem byl těžce definovatelný stav zmatenosti a neukotvenosti.

Trvalo dlouhé měsíce, než nastala změna. Buddhistické přísloví praví: když je Žák připraven, přijde Učitel. Tím nejlepším doporučením byla dobrá zkušenost ostatních. Mnohokrát jsem ve stájích zaslechla větu, jež se stala v souvislosti s problémovým chováním koní nebo neuměním jezdce mantrou, zaklínadlem: „To by chtělo pár lekcí s Filipem…“.

Do sedla se vyhoupnu sice bez martingalu, ale s jasným cílem. Chtěla bych svého Hnědáka zvládnout a „jít s ním“. Chtěla bych, abychom se navzájem vnímali a aby z mých pomůcek pochopil jasně, co má dělat.  Pomalým krokem kroužím kolem trenéra stojícího uprostřed písečné arény. Pozorně naslouchám, dívám se na obrazy kreslené v písku, znázorňující páteř a svaly koně, sleduji, kde se rodí pohyb, kam směřuje a jak nejlépe využít ochotu koně pracovat a vytvořit tak soulad pohybů i myslí. Nepočítám korektury sedu, postavení rukou, snažím se usebrat. Bdělost doprovázena uvolněností, pobízet a nabízet. Udržovat rovnováhu. Vyladit se na důvěru namísto strachu. Jako téměř všude, ten posledně jmenovaný je největším nepřítelem. Vyvolá tenzi svalů, komunikační kanály se uzavřou, jsme ztuhlí a zbavení schopnosti se vnímat.Krokuji na volné otěži a poslouchám uklidňující příběhy o tom, jak překonáváním vlastní nejistoty, zklidníme tu koňskou … A za několik vteřin jsem bez varování „nacválána“. Náhlý poryv větru si pohrál s igelitem zakrývajícím dřevěný stolek u sousedního ohniště.  

Uplynulo pár dní. Přemýšlím. Mám Tě plnou hlavu, a kdesi hluboko uvnitř se začíná rozpouštět má bázeň. Navštívilo mě poznání, že ani síla sevření, ani páka, ani bič a ostruhy nepomohou. Je zapotřebí povolat někoho jiného. Klidnou, vyváženou mysl, jež stanoví hranice a připraví nás oba na dlouhou a dalekou cestu vzájemného poznávání, vydlážděnou empatií a touhou potkat se. Nepůjdeme po ní sami, nebudeme muset donekonečna zakopávat o mé omyly a chyby. Máme oba štěstí. Máme Filipa. Děkuji za úvodní lekce, za pozvánku do Země, kam jsem se chtěla vypravit už dávno. A za trpělivost. S nadějí, že Tě jen tak neopustí.

Bon Voyage.