Mezi nejvíce „neviditelné“ členy Fialova kabinetu patří kromě ministra pro legislativu Michala Šalamouna i ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová.
Vláda premiéra Petra Fialy byla jmenována 17. prosince 2021. Doba, kdy jsou její ministři v čele svých resortů tedy ještě není dostatečně dlouhá na to, abychom objektivně posoudili, zda si v nich vedou lépe či naopak hůře než jejich předchůdci, na druhou stranu 100 dnů, které jsou jakýmsi nepsaným pravidlem pro jejich hájení, již uplynulo před více než měsícem. Snad tedy nebude moc velkým „hříchem“ zanalyzovat, jak moc jsou jednotliví členové Fialova kabinetu aktivní.
Je asi vcelku logické, že nejvíce viditelní jsou v mediálním prostoru premiér Petr Fiala, jeho první místopředseda a zároveň ministr vnitra Vít Rakušan, a také místopředseda vlády a zároveň ministr práce a sociálních věcí Marian Juračka (ten svou popularitu nedávno „vylepšil“ tím, když až po několika dnech zjistil, že mimořádná dávka ve výši 5 tisíc korun bude vyplácena rodinám s ročním příjmem milion korun hrubého, a nikoliv čistého…). Mezi hodně viditelné členy vlády lze v současné době vcelku logicky zařadit i ministryni obrany Černochovou a ministra financí Stanjuru. Mezi ty, o kterých se naopak mluví a píše spíše jen sporadicky, patří ministr pro legislativu a ministryně pro vědu, výzkum a inovace. Pokud by někteří čtenáři netušili, jak se tito takřka „neviditelní“ ministři jmenují, pak vězte, že jde o Michala Šalamouna a Helenu Langšádlovou.
Když bylo jméno dlouholeté poslankyně za TOP 09, která v letech 2011-2017 byla i místopředsedkyní této strany, uvedeno v seznamu možných členů Fialova kabinetu jakožto kandidátky na post ministryně pro vědu a výzkum, dost jsem se tomu tehdy podivoval. Když si totiž pročtete profesní životopis paní Langšádlové (například zde na webu vlády České republiky), tak z něj zjistíte, že v roce 1984 maturovala na střední průmyslové škole stavební, vysokou školu pak začala studovat až po dvacetileté pauze, přičemž v nově studovaném oboru politologie nejprve získala v roce 2008 bakalářský titul na Vysoké škole politických a společenských věd v Kolíně a o dva roky později pak magisterský titul na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze.
A co se týká profesní praxe, tak zde má uvedeno dva roky působení ve funkci stavebního technika na odboru výstavby a stavebního plánování, osm let podnikání coby majitelky penzionu, a jinak už se Helena Langšádlová „živila“ výhradně politikou: nejprve byla starostkou a místostarostkou Černošic, a od roku 2010 je pak nepřetržitě poslankyní Poslanecké sněmovny ČR. Ne, že bych chtěl výše zmiňované profese i na vysoké škole vystudovaný obor paní Langšádlové nějak snižovat, ale zrovna na post ministryně pro vědu, výzkum a inovace mi tohle nepřišlo jako úplně nejvhodnější kvalifikace…
Je pravdou, že v minulosti by se našlo dost politiků, kteří kvůli své předchozí profesi byli veřejností podceňováni, a pak ve své funkci mile překvapili. To se ovšem zatím o paní Langšádlové opravdu říci nedá. Já chápu, že v souvislosti s válkou na Ukrajině, současnou energetickou krizí i bojem s inflací není ministerstvo pro vědu a výzkum zrovna tím mediálně nejsledovanějším resortem, ovšem z hlediska naší budoucnosti jsou věda a výzkum věci nepochybně důležité a potřebné.
A nevím jak ostatní, ale já jsem u paní Langšádlové během jejího dosavadního působení ve vládě jako její „nejvýznamnější“ aktivitu zaregistroval to, když před volbou děkana na Národohospodářské fakultě VŠE poměrně ostře vystoupila proti jedinému kandidátovi na tuto funkci Miroslavu Ševčíkovi slovy: „Vnímám jako alarmující nejen extrémní výroky pana Ševčíka, ale i samotný fakt, že osoba s takovými postoji je jediným kandidátem na děkana Národohospodářské fakulty VŠE. Návrh je o to více znepokojivý, že pan docent Ševčík dlouhodobě hájí Putinův režim, který dnes páchá brutální zločiny proti ukrajinskému obyvatelstvu,“ (viz odkaz zde).
I když se mnou možná nebudou všichni souhlasit, já osobně se domnívám, že náplní ministra pro vědu a výzkum by měly být úplně jiné věci než „kádrování“ ohledně toho, koho si má vysoká škola jakožto samosprávný orgán zvolit do svého čela…
