Včerejší případ ze Žďáru nad Sázavou, kdy bylo duševně nemocnou ženou pobodáno několik středoškoláků (přičemž jeden z nich svým zraněním podlehl), se vcelku logicky stal zprávou číslo jedna ve všech sdělovacích prostředcích. A vyvolal oprávněná rozhořčení u spousty občanů naší země.
Pachatelkou byla totiž žena, která se podobného útoku dopustila již před 2 lety – v základní škole v Havířově tenkrát pobodala vychovatelku a navíc dvě hodiny držela šestiletou školačku jako rukojmí. Jelikož byla shledána psychicky nemocnou, neputovala do vězení, ale do psychiatrické léčebny v Opavě. Z ní však byla po necelých dvou letech pobytu propuštěna, neboť Okresní soud v Opavě rozhodl na základě lékařské zprávy o změně ústavní léčby na léčbu ambulantní.
Pro mě naprosto nepochopitelná věc. Jak může nějaký soudce na základě jediného znaleckého posudku pustit na svobodu takto nebezpečnou ženu? Může normálně uvažující člověk věřit tomu, že někdo, kdo podniknul tak šílenou věc jako byl zmiňovaný útok ve škole v Havířově věřit tomu, že taková osoba je po necelých 2 letech natolik vyléčena, že se může bez rizika volně pohybovat mezi lidmi? Dle vyjádření některých právních expertů v médiích soudce nemá v těchto případech za povinnost vyžádat si více znaleckých posudků. Ale nebylo by od věci, aby se kromě striktních právních přepisů soudci občas řídili i zdravým selským rozumem?
Další pro mě nepochopitelnou věcí je, že některá média v souvislosti se včerejším případem ihned vyrukovala s otázkou dostatečného zabezpečení českých škol a poukazovala na to, jak je možné, že se útočnice jakožto cizí osoba dostala do školy. I tady si myslím, že ten kdo používá zdravý selský rozum, tak uzná, že tomu nikdy zcela zabránit nelze. I kdyby kontrola u vchodu byla sebedůslednější, ten kdo chce, tak se do objektu školy vždy nějakým způsobem dostane. Když například někdo prohlásí, že je rodič žáka a jde za některým z učitelů nebo že je bývalý absolvent a jde si pro potvrzení o absolvování školy, bude v silách vrátného či jiné pověřené osoby, aby rozpoznal, že je to lhář?
Kromě toho, pokud by se duševně nemocné vražedkyni nepodařilo do školy proniknout, je velmi pravděpodobné, že by svůj šíolený čin provedla někde jinde – v autobuse, v obchodě či na jakémkoliv veřejném místě s větší koncentrací lidí. Proto je nesmyslné hledat chybu na straně žďárské školy. Pochybení bych totiž jednoznačně viděl na straně soudce, který vražedkyni pustil na svobodu, případně na straně lékaře, který psal pro soud znalecký posudek .
