Ačkoliv ruským sportovcům reálně hrozilo, že na olympijských hrách v Riu de Janeiro nebudou vůbec moci startovat, skončila nakonec ruská výprava v medailovém pořadí národů na čtvrtém místě.
Přitom to s účastí ruských sportovců vypadalo opravdu černě. Nejprve světová atletická federace IAAF kvůli dopingovému skandálu plošně potrestala zákazem startu všechny ruské atlety (s výjimkou skokanky do dálky Klišinové, žijící dlouhou dobu mimo Rusko). Toto rozhodnutí nezvrátila ani mezinárodní sportovní arbitráž CAS, ke které se Rusové odvolali s poukazem na nesmyslnost kolektivního trestu.
Jelikož se psalo a mluvilo o státem řízeném dopingu v Rusku (důkazy o něm však de facto vycházely z výpovědí jednoho bývalého ruského činovníka, žijícího nyní v USA) a navíc se objevily i zprávy o tom, že ruské orgány kryly doping některých svých sportovců na posledních zimních olympijských hrách v Soči, očekávalo se, že Mezinárodní olympijský výbor plošně zakáže účast v Riu úplně všem ruským sportovcům. MOV však na svém zasedání 24. 7. tento krok neučinil a ponechal rozhodnutí o účasti ruských olympioniků na jednotlivých sportovních federacích.
Většina z nich ruské sportovce ke startu připustila, i tak však nakonec v Brazílii startovalo přibližně o 100 ruských olympioniků méně, než kolik jich bylo v původní nominaci. Některým z nich (několika plavcům a cyklistům) byl navíc start povolen až den či dva před startem jejich závodu. Přes všechny tyhle problémy získali Rusové na olympiádě v Riu 58 medailí (19 zlatých, 20 stříbrných a 19 bronzových), čímž skončili v celkovém pořadí národů na čtvrtém místě za USA, Velkou Británií a Čínou. Obhájili tak svou pozici z předchozí olympiády v Londýně, kde rovněž byli v pořadí národů čtvrtí. V Londýně sice získali ruští sportovci medailí více (82, z toho 26 zlatých), ovšem když vezmeme v úvahu, že například atleti, kteří nemohli v Riu startovat, měli v Londýně 7 zlatých, jsou to výsledky prakticky srovnatelné.
Jistě se najdou tací, kteří budou tvrdit, že řada ruských medailí byla nepochybně získána zásluhou dopingu. Ovšem fakta jsou taková, že ruští sportovci byli těsně před zahájením olympiády i v jejím průběhu testováni nejvíce ze všech účastníků a žádný jejich test nebyl pozitivní. Samozřejmě, že na některý doping se může dodatečně přijít až za několik let, tak jak tomu bylo v případě některých medailistů z olympiád v Pekingu i Londýně – mezi těmito hříšníky byli i někteří Rusové, ovšem zdaleka nejenom oni. Také je pravdou, že některý sportovec, který byl v Riu „čistý“, mohl brát zakázané prostředky v průběhu přípravy a u některých Rusů to vzhledem k podvodům jejich činovníků zjistit nešlo. Ovšem je otázkou, nakolik účinně Světová antidopingová organizace WADA tyto kontroly provádí, když například moldavský kanoista Tarnovski letos startoval na mistrovství Evropy či na světovém poháru v Račicích, a doping mu byl odhalen až poté, co v Riu získal na kilometrové trati bronz.
Proti dopingu je třeba účinně bojovat, ovšem kolektivní trest, který byl uplatněn například u ruských atletů, dle mého názoru přijatelný není. Je dobře, že k němu nesáhl i MOV – dnes už víme, že v opačném případě by minimálně v 19 disciplínách nevyhráli na letošní olympiádě ti nejlepší. A i když mnozí Češi tvrdí, že Rusům by ve sportu v životě nefandili, troufnu si říct, že letos při finále ženské tenisové čtyřhry většina českých fanoušků ruskému páru Makarovová-Vesninová v souboji proti švýcarské dvojici Hingisová-Bazsczynská fandila. I já jsem byl rád, když Hingisová s ohledem na velmi nesportovní chování, které předvedla při semifinálovém zápase proti českým tenistkám, zlatou olympijskou medaili nezískala.
Je proto škoda a pro mě trochu nepochopitelná věc, když Mezinárodní paralympijský výbor na rozdíl od MOV plošně všem ruským paraolympionikům účast v Riu zakázal. Je samozřejmě velmi špatné, když se v dnešní době už dopuje i u paraolympioniků. Ale ještě horší je, když je i u těchto lidí, pro které je sport často jedinou věcí, která je drží při životě, uplatňován princip kolektivní viny.
