Opravdu Češi milují Rusko a staré časy?

Opravdu neznám ve svém okolí nikoho, kdo by nějakým způsobem zpochybňoval, že Rusko je v konfliktu na Ukrajině jednoznačným agresorem. Rozdíl je obvykle jen v názorech na to, jak konkrétně bránící se Ukrajině pomáhat.  

Češi stále milují Rusko a staré časy. Aspoň tedy dle toho, co je napsáno ve včerejším článku blogera Michala Sabó s titulkem Nechte nám Mrazíka! Proč Češi stále milují Rusko a staré časy? Sice jsem si nejprve říkal, že v čase velikonočních svátků politiku řešit nebudu, ale když zde takto činí i mnozí ostatní, tak snad nebude takovým "hříchem", když dnes napíši na blog pana Sabó reakci.

Michal Sabó se v úvodu svého textu podivuje nad tím, že přes všechna násilí a genocidní politiku, kterou Rusko provádí na Ukrajině, se stále najdou lidé, kteří Putina a jeho Rusko brání. Je tomu ale skutečně tak? Že se najde určité procento lidí, kteří Rusku ve válce na Ukrajině skrytě fandí, je možná pravda. Ale pochybuji o tom, že by jich bylo výrazné množství, či dokonce polovina (jak je v perexu blogu pana Sabó uváděno). 

Není problém spíše v tom, že jak jsme tomu často svědky i na zdejších diskusích (což byl i jeden z důvodů, proč jsem je přestal pod svými blogy otvírat), někteří lidé zde dávají nálepky jako Putinovec, proruský kolaborant či dezolát takřka každému, kdo zde automaticky nezavrhuje všechno ruské, neuplatňuje princip kolektivní viny na všechny ruské sportovce či umělce, případně zde nepěje ódy na na ministryni obrany Černochovou, ministra zahraničí Lipavského či na celou současnou vládu (která zřejmě sází na to, že jednoznačná podpora Ukrajiny či Izraele jsou jedny z mála oblastí, ve kterých dokáže svou politikou v očích většiny české veřejnosti jakž takž bodovat).

Já opravdu neznám ve svém okolí nikoho, kdo by nějakým způsobem zpochybňoval, že Rusko je v konfliktu na Ukrajině jednoznačným agresorem. Rozdíl je obvykle jen v názorech na to, nakolik by se bránící se Ukrajině mělo kromě materiální a humanitární pomoci dostávat i pomoci vojenské, včetně třeba vyslání vojáků členských zemí NATO na její území. Také většina normálních lidí není toho názoru, že odsoudit například nedávný teroristický útok v ruském Krasnogorsku, při němž zemřelo přes 130 nevinných lidí (viz můj nedávný blog zde), je projevem fandění Rusku.

V další části svého blogu pan Sabó například píše: "Lidi, co vyrostli a půl života zažili pod vlivem vlády KSČ, nedají na své rudé bratry z východu dopustit. Naštěstí ne všichni. Chvála jsou tací, co komunisty nesnášeli, a byli proti nim už dávno, ale: Minimálně 50 % těch, co komunismus zažili, na něj vzpomínají, jako na nejkrásnější dobu jejich života."
Já sám jsem žil v komunismu jen menší část svého života (v roce 1989, kdy komunismus u nás konečně padl, mně bylo 21 let), ale troufnu si říci, že to číslo 50 % je výrazně nadsazené. Kdyby tomu tak bylo, tak by se v listopadu 1989 studentům vysokých škol (mezi kterými jsem tehdy byl i já) , kteří jako první vyšli do ulic, asi těžko dostalo tak masové podpory u většiny veřejnosti.

A že lidé na tu dobu nevzpomínají špatně úplně ve všem? Nevím, kolik je panu Saboovi let, ale většina lidí v té době opravdu neměla v oblibě vše ruské či sovětské, a na toho zmiňovaného Mrazíka se mnozí dívají rádi dodnes jako na určitou parodii na tehdejší sovětskou kulturu. A převážná většina tehdejších mladých ve volném čase tehdy nechodila do kina na sovětské filmy (ty se dost často kvůli minimálnímu zájmu diváků ani nepromítaly), ale na bigbíty, diskotéky či folkové koncerty.

A co se třeba týká sportu: pro většinu českých sportovních fanoušků včetně mne bylo tehdy jednou z největších radostí například to, když tehdejší sovětská hokejová "Sborná" občas na mistrovství světa či na olympiádě prohrála, a bylo vcelku jedno, jestli s Československem, s Kanadou nebo třeba se Švédskem.