Nejdůležitější úkol českého školství? Dle neziskovek učit více o změně klimatu…

Je posílení ekologické či environmentální výchovy opravdu tím nejdůležitějším úkolem, které by mělo české školství akutně řešit? A je tohle opravdu ten nejpalčivější problém, který trápí dnešní mladé lidi?  

Jak jsem se dnes dočetl na serveru Echo24.cz v článku zde, do výukových programů českých základních i středních škol brzy proniknou v mnohem vyšší míře než dosud klimatické změny i další „zelená témata.“ Usilují o to především některé neziskové organizace a jejich záměr má podporu i u budoucího ministra školství Petra Gazdíka.

Ze zmiňovaných neziskovek patří mezi nejaktivnější organizace s názvem Tereza, dle jejíhož šéfa Petra Daniše mají dnešní žáci a studenti o změně klimatu sice vysoké základní povědomí i odpovídající postoje, ale chybí jim hlubší znalosti a představa o tom, jak by se sami mohli do ochrany klimatu zapojit. Dle známé neziskové organizace Člověk v tísni je pak zájem dnešních studentů o tato témata motivován tím, že více než 70 % z nich má ze změny klimatu vážné obavy. Na základě nedávného průzkumu, provedeného touto společností, bylo dokonce zjištěno, že řada z nich prožívá ve vztahu k této problematice a vyhlídkám na budoucnost bezmoc, strach či smutek, někteří dokonce i deprese (viz odkaz zde).  

Tak nevím. V českém školství působím jako středoškolský učitel již téměř 30 let, za své pedagogické kariéry jsem se již setkal i s případy žáků, kteří kvůli strachu či pocitům bezmoci museli vyhledat pomoc školního psychologa (přičemž někdy jim nedokázal pomoci ani on). Ale že by to v některém případě bylo kvůli obavám z možných změn klimatu či z toho, že nedokážeme zachránit naši planetu a přivedeme svět k ekologické zkáze, to si opravdu nevybavuji. A ohledně zesíleného tlaku na posílení klimatologické výuky jsou mé zkušenosti nejvíc podobné tomu, co sdělil v článku na Echo24.cz ředitel gymnázia v Hořovicích Jiří Vlček: „Ze strany žáků se občas objeví zvýšený zájem, hlavně jakožto účast na hromadných demonstracích, tlak na rozšíření výuky jsme ale ani od nich ani od rodičů nezaznamenali.“

Také rozhodně nechci téma zhoršování životního prostředí a boje o snižování emisí CO2 zlehčovat. Ovšem nejsem si jistý, nakolik těmto problémům pomáhaly například studentské páteční stávky za klima, organizované švédskou aktivistkou Gretou Thurnbergovou (nyní nuceně přerušené kvůli epidemii covid-19). Případně to, když účastníky nedávné mezinárodní klimatické konference, jejímž cílem bylo mimo jiné najít řešení ohledně snížení emisí a fosilních paliv, dopravilo do skotského Glasgow přes 400 soukromých letadel.

Pravděpodobný nový ministr školství Petr Gazdík sice říká, že je důležité vyvarovat se v oblasti posílení ekologické či environmentální výchovy ideologizace, mnozí učitelé se však právě něčeho takového obávají. V souvislosti s panem Gazdíkem mě pak zaujal i jeho nedávný rozhovor pro média, ve kterém na téma budoucnosti českého školství mimo jiné prohlásil: „Je potřeba dát větší prostor pro projektové učení, pro moderní způsoby výuky, pro samostatnost dětí. Mám dobrou kamarádku, jejíž syn chodil do školy v New Yorku. Zatímco v New Yorku neví skoro nic o ničem, ale umí o tom poutavě hodiny hovořit, tak u nás máme slušné encyklopedické znalosti, ale neumíme je prodat. Ideální bude, když budeme něco vědět a budeme to umět také prodat.“

Myšlenka nepochybně správná. Ovšem i zde mám v souvislosti s tím, co v médiích propagují někteří vzdělávací odborníci, určité obavy z toho, aby to nedopadlo tak, že i mnozí čeští žáci sice budou umět „okecat“ kdeco, ovšem znalosti budou mít časem ještě horší než jejich američtí vrstevníci…