Média nemají právo nikoho urážet, byť vůči Okamurovi můžeme mít tisíc výhrad

Je označení předsedy SPD jakožto „Pitomia“ v souladu se svobodou projevu nebo je to již za hranou toho, co si mohou média dovolit?

Ústavní soud se tento týden zastal předsedy SPD Tomia Okamury. Ve sporu s časopisem Reflex, který tohoto politika před sedmi lety opakovaně označil jako „Pitomia Okamuru“, rozhodl v jeho prospěch. Ústavní soud tak rozhodl v rozporu se soudy nižší instance (Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze) i v rozporu s Nejvyšším soudem, ke kterému podal Okamura dovolání. Celý spor se tak vrací na začátek k pražskému Městskému soudu.

Nejvyšší soud svůj verdikt v roce 2018 zdůvodňoval například tím, že na zkomolení jména a jeho spojení s hanlivým výrazem je nutné pohlížet podobně jako na kreslenou karikaturu, která také zveličuje a přehání. Senát Ústavního soudu naopak dospěl k názoru, že ani svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byl jakýkoliv člověk, včetně veřejně činných lidí, v očích veřejnosti cíleně zesměšňován.

Ústy svého zpravodaje doslovně sdělil: „Média, mnohdy označovaná za ‚hlídacího psa demokracie‘, musí respektovat její principy a základy, na kterých stojí, zejména úctu k základním právům každého člověka, především k jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a k ochraně jeho jména, jakož i politický pluralismus a otevřenost demokratické společnosti.“ (viz odkaz zde)

Jak už to při sporech tohoto typu bývá, bude zřejmě i tady společnost rozdělena, přičemž někteří budou jako logičtější hodnotit rozhodnutí Nejvyššího soudu, jiní zase toho Ústavního. Ti první budou dost možná argumentovat tím, že Tomio Okamura není zdaleka jediným politikem, jehož jméno mají lidé v Česku ve zvyku komolit a „transformovat“ ho do ne úplně lichotivé, či přímo hanlivé podoby. Například někdejší ministr financí a předseda TOP 09 Miroslav Kalousek bývá na internetových diskusích docela často titulován jako Kradousek, bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg pak jako Šláfnberg. Bývalý premiér Bohuslav Sobotka býval za dob, kdy působil ve vrcholné politice, nazýván Dluhoslavem, případně Sralbotkou, někdejší premiér a předseda ODS Mirek Topolánek jako Tunelánek, atd. A bez ohledu na něčí politické sympatie lze připustit, že některé z těchto uváděných přezdívek svým způsobem příznačné jsou.

Něco jiného ovšem je, když takovéto přezdívky užívají lidé na internetových diskusích, na sociálních sítích nebo při debatách u piva či u kávy, a něco zcela jiného, když se k nim uchýlí i zástupci sedmé velmoci. Sice by tak neměli činit ani ti prvně jmenovaní, ale přece jen dosah toho, co lidé napíší na sociální síť nebo řeknou při posezení mezi svými známými, je mnohem menší, než když se něco takového objeví v článku v novinách, které čtou statisíce lidí. A ani samotným novinářům či televizním reportérům by se nejspíš nelíbilo, pokud by pro změnu politici při tiskových konferencích nebo debatách v televizi či rozhlase „transformovali“ jméno některého z novinářů do ne úplně lichotivé podoby.

Nic na tom nemění ani skutečnost, že mnohá veřejná prohlášení předsedy SPD a místopředsedy Poslanecké sněmovny jsou také často na hraně, a kvůli svému populistickému stylu má mnohem více odpůrců než většina jiných politiků. Ostatně, pokud někoho urazí či pomluví on, má postižený rovněž právo bránit se soudní cestou, tak jak to udělal třeba webový portál hlidacipes.org, který Okamura označil za „podvodný web, spojený s penězi Sorose.“

Verdikt Ústavního soudu v této záležitosti totiž chápu především jako konsenzus, který říká, že média nesmí při kritice jít za hranice slušnosti a u jakéhokoliv politika musí vždy respektovat jeho lidskou důstojnost. A byť se mnou určitě nebudou někteří souhlasit, dle mého názoru konkrétně to, co někdy předvádí redaktoři časopis Reflex, má mnohem blíž k pověstné čtvrté cenové skupině než ke kvalitní žurnalistice.