Zatímco řada mediálních vzdělávacích odborníků volá již řadu let po zrušení známkování, většina veřejnosti tento způsob hodnocení žáků stále preferuje.
V posledních letech se téměř vždy, když se na základních a středních školách blíží konec některého z pololetí, vyrojí v médiích debaty o tom, zda by se mnoho let zažité hodnocení žáků známkami od jedničky do pětky nemělo nahradit hodnocením slovním či formativním, případně kombinací výše uvedených typů hodnocení. A jelikož máme třetinu ledna za sebou a čas předávání vysvědčení za první pololetí se nezadržitelně blíží, tak mě nijak nepřekvapilo, když jsem na internetu narazil na článek, který „neduh“ našeho školství, zvaný známkování žáků, tvrdě kritizuje. Zmíněný článek byl publikován 8. 1. na serveru iDNES a má výmluvný titulek „Známkami děti nálepkujeme, shodují se odborníci“.
V textu redaktora Tomáše Matouška je možné dočíst se například o tom, že známkování je neobjektivní, nevypovídá nic o pokroku dítěte jako osobnosti a řada pedagogů je údajně proti němu. Názory několika takových jsou v článku citované a například ředitelka základní školy Scioškola z Prahy 4 Jana Chárová, kde se žáci neznámkují a vysvědčení je tam psáno ve formativní podobě, argumentuje tím, že díky absenci známek mají žáci ve škole mentální pohodu. „Děti se rozhodně cítí bezpečněji v prostředí, kde nedochází k srovnávání a známkování. Místo známek jim poskytujeme zpětnou vazbu,“ uvádí paní ředitelka další z argumentů proti známkování.
Tak nevím. Asi jsem nemoderní či konzervativní učitel, ale byť uznávám, že známkování od jedničky do pětky není vždy úplně objektivní a nikde například není řečeno, že jedničkář ve škole se v životě uplatní lépe než dvojkař nebo trojkař, stále jsem přesvědčen, že zejména pro motivaci většiny žáků dosud nikdo nic lepšího nevymyslel. Proto bych zrušení hodnocení známkami a jeho nahrazování hodnocením slovním či formativním viděl jako krok vedle. Co mě k tomuto závěru vede?
Odpůrci známkování často argumentují například tím, že u žáků a studentů brzdí takzvanou vnitřní motivaci (tedy to, že žák sám od sebe pochopí, že učit se to či ono je pro něj přínosné). Opravdu ale něco takového u všech žáků funguje? Jako učitel s více než pětadvacetiletou praxí mám o tom silné pochybnosti a zároveň se ptám: Fungovalo by například u všech zaměstnanců nějaké firmy, když by dostávali stejné peníze bez ohledu na svůj výkon a jejich hlavní motivací by bylo uspokojení z dobře odvedené práce?
Co se týká argumentu, že když se žáci přestanou známkovat a tím pádem nebudou jejich výkony srovnávané, tak nebudou vystavováni zbytečnému stresu a zejména ti slabší pak budou mít ve škole lepší mentální pohodu: to je sice možné, ale je pro žáky či studenty opravdu přínosné, pokud budou v době školní docházky v jakémsi „skleníkovém“ prostředí, kde jim nebude hrozit „stres“ ze špatné známky či z toho, že při nějaké srovnávací soutěži v porovnání se svými spolužáky neuspějí? Jak potom dopadnou v reálném životě? Nebudou někteří z nich nuceni při prvním neúspěchu vyhledávat pomoc psychologa či někoho jiného?
Odpůrci známkování dále argumentují tím, že známka je málo konkrétní a když je na vysvědčení vedle kolonky matematika uvedena dvojka či trojka, tak to moc neříká o tom, kolik toho žák umí. Jenže když se použije slovní hodnocení a bude tam například napsáno: "David je dobrý v řešení slovních úloh, ale moc mu nejde analytická geometrie, v hodinách dává pozor, ale zadané úkoly ne vždy odevzdává včas," nebude pro změnu rodičům chybět informace o tom, zda jejich syn patří v matematice mezi žáky nadprůměrné, průměrné či podprůměrné?
Žáci přece během školního roku dostávají od učitelů zpětnou vazbu ohledně toho, v čem by se měli zlepšit, stále. A pokud chtějí i rodiče žáka vědět, v čem konkrétně je jejich dcera či syn v daném předmětu dobrý a v čem by naopak měl přidat, tak se to zpravidla dozvídají z elektronické žákovské knížky, kde by mělo být vždy uvedeno, z jakého učebního tématu žák tu či onu známku dostal. Navíc se na to mají možnost zeptat příslušného vyučujícího na rodičovských schůzkách (které na základních školách obvykle bývají čtyřikrát do roka a na středních školách dvakrát do roka).
Byť je nejenom v článku na iDNES zmíněno, že „řada pedagogů“ volá v souvislosti se známkováním po změně, já ve svém okolí znám jenom minimum kolegů, kteří by u školních vysvědčení toužili přejít na formativní či slovní podobu. A nejenom dle mých zkušeností je tomu tak i u většiny rodičů (kterým tak někteří vzdělávací odborníci občas vytýkají, že svým konzervativním přístupem brzdí inovativní metody výuky). Ostatně, když se podíváme u zmíněného článku na výsledky ankety, kde čtenáři odpovídali, jaký způsob hodnocení žáků preferují, tak v době psaní tohoto textu bylo zhruba 80 % respondentů pro zachování známkování…
