Dle slov našeho někdejšího skvělého herce a dramatika Jana Wericha je ze všeho nejhorší srážka s blbcem. O pravdivosti těchto slov jsem se před pár dny měl možnost na vlastní oči přesvědčit…
Je pátek dopoledne a já vcházím do centrálního pavilonu naší okresní nemocnice, neboť jsem objednaný na kontrolní vyšetření. Na automatu si vytisknu lístek s pořadovým číslem a chystám se trpělivě vyčkat, až se mé číslo objeví na informačním panelu. Registraci pacientů provádějí tři pracovnice, ovšem kolem registračního místa postává spousta lidí, takže to asi bude chvilku trvat…
U jednoho ze tří okének navíc záhy dojde ke konfliktní situaci. Stojí tam otec se zhruba dvanáctiletou dcerou a odmítá výzvu personálu, aby si nasadil roušku.
„Nic si nasazovat nebudu, já nejsem žádný stádní jedinec! Ministerstvo zdravotnictví nic takového nenařizuje!“, vykřikuje rozčilený rodič.
Paní na recepci se mu snaží trpělivě vysvětlit, že povinnost nosit ochranné prostředky ve zdravotnických zařízení stále platí i po 1. červenci, na což jsou návštěvníci upozorněni jak na ceduli při vstupu do nemocničního objektu, tak na webových stránkách nemocnice.
Pán ovšem stále trvá na svém a když ho zdravotní sestra odmítá bez roušky zaregistrovat, tak začne vykřikovat: „Tak vy mi tedy odmítáte ošetřit dítě?! Já vás upozorňuji, že si vše nahrávám na kameru a budu vás žalovat!“, načež začne recepční mávat před obličejem svým mobilem.
Recepční stále reaguje vcelku klidně a vysvětluje mu, že ošetřit dítě mu rozhodně nikdo neodmítá, jen je potřeba, aby respektoval nařízení ohledně nošení ochranných prostředků v areálu nemocnice.
Arogantní pán ovšem stále vykřikuje, že nošení roušky je dobrovolné a ministerstvo zdravotnictví nic takového nemocnicím nenařizuje. Na pomoc recepční postupně přichází její kolegyně, pracovník ochranky a nakonec i jedna další paní z nemocničního personálu, která pánovi sděluje, že s ním odmítají takto komunikovat a celou věc budou řešit prostřednictvím právníka.
„Takže vy jste mi tedy odmítli ošetřit dítě?! A co mám dělat, když roušku nemám?“, reaguje na to pán. Na námitku, že si roušku může provizorně zakoupit hned vedle vchodu do nemocnice, odpovídá, že nemá u sebe finanční hotovost a má jen platební kartu.
Personál nemocnice v reakci na to, že „nestádní jedinec“ již téměř čtvrt hodiny blokuje registrační místo, nakonec přinese roušku jak pánovi, tak i dceři s tím, že jim je zapůjčí zdarma.
Dcera má zřejmě víc rozumu než její otec a roušku si nasadí, pán se ještě několik minut dohaduje, ale nakonec také k všeobecnému oddychu svůj „statečný boj“ vzdává, roušku si vezme, vzápětí je jeho dcera zaregistrována a oba konečně odchází na příslušné oddělení…
Za chvíli se dostane řada i na mě, paní u registračního okénka vyslovuji uznání, že konflikt s arogantním pánem profesionálně a v poklidu zvládla, a pak se již odcházím usadit do čekárny před chirurgickou ambulanci. Čekajících pacientů je tam jako vždy spousta, čehož využiji k tomu, abych se bádáním na internetu přesvědčil, že pravda je skutečně na straně nemocnice a nikoliv pána, který si roušku odmítal nasadit. Vcelku rychle se o tom skutečně přesvědčím – je to patrné jak z tiskové zprávy, publikované na stránkách ministerstva zdravotnictví dne 29. 6., kde je výslovně napsáno „V celé republice nasadí občané roušku už jen při návštěvě zdravotnického nebo sociálního zařízení.“, tak i z dokumentu, který je možno stáhnout si přes odkaz zde. Škoda, že pán s dcerou není poblíž, byl bych docela zvědavý, zda by poté, co bych mu nalezené informace ukázal, svou chybu uznal, ale moc velké iluze si ohledně toho nedělám…
Nosit roušku úplně příjemné jistě není pro nikoho, i já jsem kroutil hlavou nad tím, když zpočátku bylo její nošení povinné například i pro člověka, který sedí v autě sám nebo pro toho, kdo si vyšel na procházku do lesa, ale domníval bych se, že její nošení v nemocnici každý rozumný člověk prostě akceptuje. I když už totiž došlo k všeobecnému rozvolnění karanténních opatření, příklady z Karvinska, Kutnohorska či Jihlavska ukazují, že boj s Covidem-19 u nás stále ještě vyhrán není.
