Na víkendového summitu EU v Bruselu se jednalo o možnosti rozšíření sankcí vůči Rusku jakožto reakci na to, že Rusko podporuje separatisty na východní Ukrajině. Dle některých zdrojů byla navíc zjištěna přítomnost ruských vojáků na ukrajinském území. Český premiér k tomu zaujal zdrženlivý postoj a včera v České televizi prohlásil, že Česká republika si vyhrazuje právo s rozšířením sankcí nesouhlasit.
Tento postoj považuji za zcela rozumný. Dosavadní sankce, které byly naposledy rozšířeny v reakci na sestřelení malajsijského Boeingu nad ukrajinským územím, žádné zlepšení situace na východní Ukrajině nepřinesly. Naopak přinesly hospodářskou ztrátu jak pro Rusko, tak i pro členské země EU. Zejména pro firmy, které do Ruska vyvážely sankcemi zakázané zboží. Což pro ně v době, kdy je hospodářský růst ve většině západoevropských i středoevropských obnovován jen velmi pomalu, jistě nezávidění hodná situace.
Proto je pochopitelné, že většina běžných lidí další hospodářské sankce odmítá. Už jen proto, že řada ekonomů varuje před tím, že Rusko má v tomto směru v rukách silnější karty než EU – může omezit dodávky plynu a ropy do východoevropských zemí nebo tak jako v reakci na předchozím sankce vyhlásilo embargo na dovoz potravin ze zemí EU, může se nové embargo týkat například dovozu automobilů. A to už by pro některé země (včetně nás) bylo podstatně horší než když se zakázal dovoz polských jablek nebo holandských sýrů.
Přítomnost části ruských vojáků na území Ukrajiny samozřejmě vážný problém je. Na druhou stranu bych však byl opatrnější se zaručenými zprávami o počtu a síle těchto vojáků. Vzpomeňme si, s jakými zaručenými zprávami například přišla Ukrajina i USA ohledně toho, kdo letadlo sestřelil a nyní je v tomto směru jaksi ticho po pěšině. A především se domnívám, že klíčem k řešení ukrajinského konfliktu nejsou sankce proti Rusku ani vyzbrojování ukrajinské armády, nýbrž rychlé zahájení jednání mezi Porošenkem a představiteli Doněcké a Luhanské oblasti. Ti dle dnešních zpráv navrhli, aby byl těmto oblastem přiznán zvláštní status a výměnou za to naopak slibují zachování územní celistvosti Ukrajiny. Což mi přijde jako pro obě strany přijatelný kompromis.
Jak se dalo očekávat, Bohuslav Sobotka byl za svůj postoj ihned ostře zkritizován. Faktický vůdce TOP 09 Miroslav Kalousek přišel se silnými výroky o tom, že se premiér zachoval zbaběle a že škodí naší zemi. Ke Kalouskovi se ihned přidali představitelé tápající ODS a spolu s TOP 09 chtějí kvůli Sobotkovu prohlášení svolat mimořádnou parlamentní schůzi. Což však de facto nic neznamená, akorát to těmto dvěma stranám zase umožní udělat před médii divadlo (o což jim v první řadě jde).
A že Sobotku kritizují i někteří koaliční politici? Panu Teličkovi, zhrzenému tím, že se oproti očekávání nestal naším eurokomisařem, jde nejspíš o to, aby se Sobotkovi aspoň částečně pomstil za to, že ČSSD jeho jmenování odmítala a na rozdíl od Věry Jourové byl pro ni Telička nepřijatelným kandidátem. A u šéfa lidovců Bělobrádka se nelze divit vůbec ničemu. Ten je pro zviditelnění své strany v médiích ochoten udělat cokoliv a možná si od svého hujerství slibuje i ocenění v USA, kam tento politik jezdí na poněkud podezřelé stáže.
Proto by se premiér Sobotka neměl svými kritiky nechat zviklat a ve svých postojích vůči Bruselu i přes četnou kritiku setrvat. Nevidím důvod, proč by naši vrcholní představitelé měli jen slepě poslouchat pokyny z Bruselu - tak jako se za minulého režimu slepě poslouchaly pokyny z Moskvy.
