Policejní akce na mistrovství světa v klasickém lyžování v Rakousku, při které bylo zajištěno několik dopingových hříšníků, opět oživila diskuse na téma odhalování dopingu a spravedlivosti při jeho trestání.
Jak asi řada sportovních příznivců zaregistrovala, během mistrovství světa v klasickém lyžování, konaného v rakouském Seefeldu, podnikla tamní policie rozsáhlou akci, díky níž bylo přistiženo při činu pět dopingových hříšníků: dva z nich byli Rakušané, další dva Estonci, nejznámějším z celé pětice pak byl kazašský běžec na lyžích Poltoranin. Při souběžné akci v německém Erfurtu pak byli zadrženi další dva lidé, kteří dle všeho patřili k hlavám nadnárodní dopingové sítě.
Tento příklad bohužel ukazuje, že byť je doping v současné době přísně trestán, zcela ho vymýtit ze světa sportu se jen těžko někdy podaří. Také se opět ukazuje, že organizovaný doping (byť ne na státní úrovni) není jen záležitostí Ruska a některých dalších postsovětských států, neboť ve zmiňovaném případě figurují i přistižení rakouští sportovci či německý sportovní lékař. Přesto však sportovní redaktor iDNES Tomáš Macek ani tentokrát neodolal a napsal komentář ve stylu: dopují i jiní, ale nejhorší je to zaručeně v Rusku. Komentář má příznačný titulek: Špinavá krev. Jeden stát ji kryje, jiný ji při raziích odhaluje.
Ne, že by pan redaktor Macek neměl v některých věcech pravdu – například v tom, že je asi těžko představitelné, aby při vrcholné sportovní akci v Rusku provedla ruská policie zátah, který by poškodil renomé takové akce a zároveň prokázal podvody domácím sportovcům. Dopingové skandály některých ruských sportovců v nedávných letech, zejména pak atletů a biatlonistů, se skutečně mnozí ruští činitelé, včetně ruského ministra sportu Vitalije Mutka, pokoušeli ututlat.
Jenže znovu mně to nedá položit otázku, zda i přes tyto skutečnosti je správné, když byl na ruské sportovce ze strany některých mezinárodních asociací uplatňován princip kolektivní viny. Například na posledních letních olympijských hrách v Riu v roce 2016 nesměl startovat žádný ruský atlet vyjma v USA žijící dálkařky Klišinové, na loňských zimních olympijských hrách v Pchjongčchangu zase potkal zákaz startu kromě několika dříve usvědčených hříšníků i některé ruské sportovce, kterým doping nikdy prokázán nebyl.
O uplynulém víkendu probíhalo shodou okolností ve skotském Glasgowě halové mistrovství Evropy v atletice. Zlatou medaili pro Rusko zde vybojovaly výškařka Lasickienová a skokanka o tyči Sidorovová. Obě tyto atletky přitom měly reálnou šanci získat zlatou medaili již před 3 lety na olympiádě v Riu, kvůli kolektivnímu trestu tam však startovat nemohly, přestože nikdy během své kariéry neměly pozitivní dopingový nález.
Když se naopak vrátíme k lyžařskému šampionátu v Seefeldu: jeho hlavní hvězdou byla norská běžkyně na lyžích Therese Johaugová, která zvítězila ve všech třech individuálních závodech, přičemž své soupeřky téměř vždy deklasovala rozdílem třídy. Johaugová se přitom vrátila v letošní sezóně na závodní scénu po dvouletém dopingovém trestu. Na podzim roku 2016 totiž měla pozitivní dopingový nález na clostebol (Johaugová se tehdy vymlouvala, že se jí zakázaný prostředek dostal do těla z opalovacího krému).
V mužském běžeckém závodě na 15 kilometrů se pak stal mistrem světa Nor Johnsrud Sundby (zvítězil o necelé 3 sekundy před Rusem Bessměrtnychem). I Sundbyho kariéra byla poznamenána dopingovým nálezem: v roce 2015 přišel o celkové vítězství ve Světovém poháru kvůli použití nadměrného množství léku, který tento běžec používal na astma. Bylo to však ze strany WADA a CAS vyhodnoceno jako neúmyslné použití dopingu, a tak Sundby tehdy dostal pouze dvouměsíční zákaz činnosti. Problém sportovců – astmatiků přitom není v případě norských běžců na lyžích ojedinělý, léky na astma měla před závody povoleno brát i lyžařka Marit Bjőrgenová, která loni ukončila závodní kariéru poté, co se stala vůbec nejúspěšnější sportovkyní v historii zimních olympijských her. Bjőrgenová často čelila obviněním, že právě léky na astma její výkonnost zvyšují a má tak proti svým soupeřkám výhodu.
Co tedy říci na závěr? Boj za čistotu sportu je nepochybně správný a je-li někdo usvědčen z dopingu, měl by být co nejpřísněji trestán. Ovšem dle mého názoru není správné aplikovat zde princip kolektivní viny – bez ohledu na to, zda jde o sportovce norské, rakouské či ruské.
