Člověk v tísni a jeho starosti o mediální výchovu na školách

Dle společnosti Člověk v tísni se na českých středních školách učí v nedostatečné výši mediální výchova, což následně způsobuje, že mladí lidé nedokáží rozeznat pravdivé informace od lživých.

Tuto informaci jsem během včerejšího dne zaslechl několikrát na Radiožurnále, který jsem měl naladěný při jízdě autem. Jak je popsáno i na webové stránce Českého rozhlasu zde, dle výsledků průzkumu, který pro Člověka v tísni zanalyzovala společnost Median, na 54% středních škol stráví studenti mediální výchovou maximálně 10 vyučovacích hodin během celého studia.

Na první pohled se toto číslo někomu skutečně může zdát malé. Ovšem je třeba říci, že na převážné většině škol není mediální výchova samostatným předmětem, ale je pouze součástí jiných předmětů – obvykle občanské nauky nebo základů společenských věd. Stejně, jako je obvykle součástí těchto předmětů například environmentální výchova, politologie, základy práva…

Souhlasím určitě s tím, že v dnešní době, kdy je především díky internetu možné dostat se k velkému množství informací, které jsou ne vždy seriózní, je důležité, aby člověk nenaletěl lživým zprávám či polopravdám. Ale nemohu úplně souhlasit s panem Karlem Strachotou ze společnosti Člověk v tísni, který výslovně říká: „Kritické čtení či analýza mediálních sdělení jsou dovednosti, které by měla mladé lidi vyučit právě škola, a úlohou školy by bylo právě přispět k tomu, aby mladí lidé dokázali rozlišovat mezi informacemi a dezinformacemi.“

Nemyslím si totiž, že něco takového by měla či spíše mohla kohokoliv naučit pouze škola. Žáci či studenti by asi měli být seznámeni s tím, že informace je vždy dobré si ověřit z více zdrojů, že ne vše, co se dozví ze zpravodajských serverů na internetu, ale i z tištěných novin nebo televize, musí být vždy pravdivé, že existují i internetové servery, zřízené za účelem propagandy, atd. Ale nemyslím si, že by s nimi učitel občanské nauky měl například konkrétně rozebírat, kterým médiím nebo kterým konkrétním politikům mají studenti věřit a kterým ne.

Tak jako by neměl mít patent na pravdu letos nově zřízený Chovancův úřad pro potírání dezinformací, neměl by ho mít ho ani kterýkoliv učitel. A jak správně v článku, na nějž dávám výše odkaz, podotkla i ministryně školství Kateřina Valachová, na mediální zdatnosti dětí by se měla podílet nejenom škola, ale i rodiče či společnost jako taková. Z tohoto pohledu proto vidím těch 10 hodin mediální výchovy, včleněných do občanské nauky či jiného předmětu, jako dostačující.

Na závěr si ještě neodpustím poznámku ke společnosti Člověk v tísni. Já kvituji, že se tato lidskoprávní organizace zabývá i mnohými užitečnými věcmi a jak informuje na svých webových stránkách, v současné době pomáhá lidem ve více než 25 zemích celého světa. Ale co se týká jejích domácích aktivit, místo starostí o dostatečnou mediální či mukltikulturní výchovu na českých školách (o tom druhém jsem nedávno psal na blogu zde) by podle mě bylo užitečnější starat se například o lidi, kteří se ne vlastní vinou ocitli v těžké životní situaci. Mám tím na mysli například ty, kteří se stali obětí podvodu, čelí neoprávněně exekuci nebo se nemohou domoci svých práv u českých soudů.