Jak jsem si dnes přečetl na internetu, při testování České školní inspekce čeští školáci výrazně pohořeli při testech z fyziky, chemie i biologie.
Jako jednu z hlavních příčin tohoto neúspěchu vidí inspekce úzké propojení těchto předmětů s matematikou, která žákům dlouhodobě nejde. Dle článku na IDNES se testování podrobili žáci 9. tříd základních škol a studenti 3. ročníků středních škol a jen zhruba čtvrtina z nich dosáhla ve výše zmiňovaných předmětech dvoutřetinové úspěšnosti. Inspekce nicméně jako pozitivní vidí to, že jen asi jedno procento žáků dopadlo při testech velmi špatně – čímž se dle ní rozumí úspěšnost pod 20 procent. Je ovšem otázkou, zda takové „uspokojení“ poněkud nezavání alibismem – dosáhnout dvacetiprocentní úspěšnosti, jestliže při testech žáci správnou odpověď vybírali jako jednu z více možností a mohli tedy i něco správně „tipnout“, to mi opravdu jako úspěch nepřipadá.
Ale vzhledem k tomu, že v českém školství působím již přes 20 let, mě takový výsledek příliš nepřekvapuje. Co mě naopak překvapuje, je to, že řada lidí automaticky vidí hlavní příčinu problémů českých žáků s matematikou v učitelích. Učí prý matematiku nemoderně, nezáživně, dostatečně žáky nemotivují… Já sám matematiku neučím (to jen aby mě někdo nepodezíral ze „střetu zájmů“), ale dal bych ruku do ohně za to, že těmi učiteli to ve většině případů nebude. Minimálně za kolegy-matikáře z mé školy mohu říct, že oni se nové vyučovací metody (ty, které jsou smysluplné) zavádět snaží a k žákům mají maximálně vstřícný přístup.
Jenže jak je mají motivovat, když žáci z mnoha stran (především ve sdělovacích prostředcích) stále dokola slyší, že matematika je zbytečné zlo, ze kterého v životě využijí maximálně sčítání, odčítání, násobení a výpočet procent? Když čtete v novinách rozhovor s dnešními celebritami, tak převážná většina z nich tvrdí, že matematiku ve škole nesnášela (pokud by to netvrdila, tak by nejspíš nebyla „in“). A když se k tomu přidávají různí „mediální odborníci“ na vzdělávání (typů pana Feřtka, Botlíka či Šteffla), kteří radí například, že by se v maturitních testech z matematiky neměly testovat matematické znalosti, ale spíše schopnost porozumění současnému světu nebo že by maturitní testy měl CERMAT dělat jednodušší, tak potom může učitel matematiky své žáky motivovat sebevíc a příliš velký efekt to stejně nemá.
Nedávno odvolaný ministr školství Marcel Chládek měl kromě některých ne zrovna šťastných nápadů (tablet pro každého prvňáka, čipování žáků základních škol…) i řadu návrhů, které mohly skomírajícímu českému školství přece jen prospět – například zrušení financování škol čistě podle počtu zapsaných žáků, povinné přijímačky na střední školy se stanovením minimální bodové hranice pro přijetí nebo povinná maturita z matematiky. Jeho nástupkyně v ministerském křesle Kateřina Valachová se však ihned po nástupu do funkce vyslovila proti tomuto plánu. V jednom rozhovoru dokonce prohlásila: „V žádném případě nedovolím, abychom ukřižovali naše budoucí maturanty za několik let na něčem takovém.“
Takže bude vše při starém: na maturitní vzdělávání se bude přijímat kolem 70% žáků (nenařídí-li nám v budoucnu EU ještě vyšší kvóty), školy budou vzhledem k systému financování stále tlačeny k tomu, aby téměř všichni z nich studium dokončili, a kdyby přece jen řada z nich měla potom problém složit maturitní zkoušku, tak se s tím něco udělá… Pak ovšem nelze čekat, že to se znalostmi našich žáků z matematiky, fyziky i z řady jiných předmětů bude v budoucnu lepší než dnes – spíše tomu bude naopak.
