Církevní restituce - konkrétní příklad

Psát o církevních restitucích jinak, než to vnímá většina národa – tedy „církvím nic nevracet“, je tak trochu sisyfovský úděl. Zároveň i výzva pro silný žaludek číst následné reakce… Přesto si dovolím tak učinit s tím, že se bude jednat o pohled nikoli vysoké politiky, ale konkrétního člověka z jedné konkrétní církve, ze které jsem (viz. mé představení) – tedy Církve bratrské. Tato církev vznikla před zhruba 130ti lety. Postupně rostla a zakládala nové „sbory“ v mnoha městech v Čechách a na Slovensku.

Tyto sbory – tedy skupiny věřících, se scházely mj. v budovách, na jejichž vybudování stát nijak nepřispíval. Budovy (někdy se jim říkalo modlitebny) byly stavěny svépomocí z peněz členů a přátel Církve bratrské. Mimo tyto budovy Církev bratrská – opět bez jakékoli podpory státu, koupila několik objektů, kde mohla provozovat to, co k církvi patří. Konkrétně tzv. diakonskou pomoc, tedy službu lidem, kteří se z různých důvodů dostali na společenské dno. Mám na mysli děti bez rodičů (tehdy se tomu říkalo sirotčince), lidi mentálně postižení, nemocní atd. Tak jako jakákoli jiná organizace, i Církev bratrská ke své činnosti potřebovala střechu nad hlavou a tu si ze svých prostředků (rozuměj z prostředků svých členů a přátel) pořídila.

Někdo může namítnout, že tyto prostředky Církev bratrská získala tím, že „lidem vymyla hlavu“. Prosím, nepoužívejme tyto odsudky. Do hlav lidí jednak nevidíme, jednak ne vždy lidé přispívají svými penězi na věci, které dávají dle nich smysl, protože mají vymytou hlavu. Zkusme připustit, že lze darovat peníze proto, že jimi chci pomáhat. Zároveň je třeba se zbavit dle mého hloupých nálepek snad z doby komunismu, že věřící jsou hlupáci. Před i po II. světové válce byla Církev bratrská etablovanou církví, která vlastnila i jistý majetek. Zdůrazňuji, že tento majetek Církev bratrská nikomu neukradla, ani jí nebyl darován státem.

Pak ale přišel komunistický puč. K radosti některých občanů komunisté „s černoprdelníky“ zatočili, mnozí kněží, kazatelé a faráři byli zbaveni státního souhlasu, někteří své svobody a někteří dokonce života. Vrátím-li se k CB, potom majetek, který tato církev měla, byl ukraden. Jsem normální, když si myslím, že to bylo tehdy nespravedlivé? Myslím, že majetek neměl být ukraden nikomu, včetně Církve bratrské (a včetně skautů, zahrádkářů, kynologů a nevím koho ještě). Nyní (resp. 20 let) je Církev bratrská v situaci, kdy žádá stát, aby jí ukradený majetek vrátil, popř. alespoň jeho část. Opět se ptám, co je na tom nemorálního? Přece o návrat majetku žádali i jiné organizace…  

Někteří spoluobčané tvrdí, že církev má být chudá. Dovolil bych si toto tvrzení poopravit – církev má mít tolik peněz, aby si zabezpečila svůj provoz. Jsem kazatelem v jednom sboru v Praze (www.13ka.cz) a považuji za privilegium, že se můžeme podílet na komunitním životě místa, kde jsme. Chodí mezi nás věřící i nevěřící a je to skvělé. Provozujeme mateřské centrum, dětské kluby, různé volnočasové aktivity, ale má to jeden háček. Potřebujeme k tomu peníze. Kdybychom byli chudí, nemůžeme dělat pro sebe i pro své spoluobčany nic. Proto jsme si pořídili za vlastní peníze svoje prostory. Snad nejsem zcela „mimo mísu“, když si myslím, že nám tyto prostory nikdo nemá právo jen tak sebrat a to i když jsme v očích některých „jen“ církev. A toto se před cca. 60-ti lety stalo. To, co budovali naši otcové, prostě někdo ukradl.

Nyní z úst mnohých spoluobčanů zní, nic jim nevracejte. Myslím si, že by nám stát to co sebral, vrátit měl a že už to měl udělat dávno – stejně jako v jiných postkomunistických zemích. Myslím si to nikoli proto, že obhajuji vlastní církev, ani z touhy po mamonu, ale proto, že o navrácení majetku žádali i jiné necírkevní organizace a možná i někteří občané, kteří vehementně prosazují, aby se církvím nic nevracelo. Je pravda, že část ukradeného majetku nám byla vrácena skrze platy duchovních. Nicméně se jedná skutečně jen o část. Asi nikdo z nás neví, jak nakonec kompenzace křivd páchaných na církvích dopadne. Za sebe mohu povědět jen tolik, že si jsem téměř jist, že i když jako Církev bratrská ukradený majetek zpět nedostaneme, budeme rádi součástí této společnosti a rádi jí budeme nadále sloužit tím, co umíme. Lidí potřebných a těch, kdo mají určité duchovní potřeby, je stále dost. Dle mých zkušeností je jich stále víc.  

Nakonec chci zdůraznit, že to jsem napsal, vychází z reality jedné protestanské církve. Tedy můj příspěvek se netýká kompenzace majetku církve katolické ani církví jiných.