- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Milan, Irča, já... a když dorazí i Martin, dobrodružství může začít. Prvních pár dní strávíme v mém, na zdejší poměry luxusním, šlechtické sídlo připomínajícím, apartmánu v Kutaisi. Je trochu zima, na což já jsem sice zvyklá, zbytek osazenstva se však zarytě odmítá otužovat, a tak po celou dobu pobytu sedí u počítačů a pracuje zahalený do spacáků od hlavy až k patě. Dolaďujeme poslední maličkosti, domlouváme přesný harmonogram a na co všechno se nesmíme na schůzkách zapomenout zeptat.
Po týdnu stráveném v Kutaisi, kde jsme si všichni úspěšně zvládli předat rýmu a kašel, se Irča s Milanem vydávají do Abcházie, zatímco já s Martinem cestujeme napříč Gruzií. Nové kontakty, pro mě nová neviděná místa a obdržené návrhy projektů vypadají víc než slibně, takže člověk ani nijak neprotestuje nad faktem, že průměrně čtyři hodiny stráví v maršrutce2 cestou na schůzku, na schůzce dvě hodiny a hurá další čtyři hodiny zpět.
Cestovní trable se nám naštěstí vyhýbají a bez větších problémů zvládáme i zběsilou jízdu gruzínských řidičů. Když vás ale žádají o grant na monitoring útulku pro psy, jež neexistuje, či pro dobrovolnickou organizaci disponující pouze čtyřmi zahraničními dobrovolníky, kteří co nevidět odjedou, a na každé druhé schůzce zjistíte, že hlavním cílem kampaně by měla být změna myšlení lidí, jíž se dosáhne tím, že lidem řeknete: „Takhle se to dělat nesmí.“... občas prostě propadáte pesimismu. Bylo by úžasné, kdyby změny probíhaly tak snadně, ale při pohledu na maminku, která právě v maršrutce přebalila své dítko a použitou plenku bez váhání za jízdy vyhodila z okna, je mi jasné, že tak jednoduché to nebude.
S Milanem a Irčou se shledáváme v Tbilisi, probíhá porada, které kampaně podpořit a které ne. Stále věříme, že kašel, rýmu i teplotu se nám podaří zahnat veganskými nanuky a čačou a že na (alespoň pro mě) největší dobrodružství, tedy návštěvu Arménie, budeme fit. A zatímco Milan míří do Ázerbájdžánu, my nasedáme do nočního vlaku Tbilisi-Jerevan. Spánek nám narušují pouze pohraniční úředníci a také fakt, že skoro po celých 11 hodin jízdy je zavřený záchod.
Už jen z letmého pohledu z vlaku je jasné, že nejsme v Gruzii. Zelené hory a členitou zalesněnou krajinu postupně nahradila kamenná načervenalá pustina s horou Ararat tyčící se v dálce. Přestože je Jerevan nádherné město, na jednu stranu mě i trochu děsí. Vysoké budovy stavěné převážně z načervenalých masivních kamenných bloků ve mně zanechávají dojem, že jsem se ocitla v Orwellově 1984, což je ještě umocněno tím, že jsem rezignovala na „přírodní léčiva“ a nasadila antibiotika. V arménských regionech, které jsou příhodně členěny na „Marsy“, si pak zase připadám jako Alenka v říši divů. „Proruský“ styl je zde víc než patrný, a tak při cestě lesem z ničeho nic třeba potkáte římský pantheon či restauraci ve tvaru lodi vyzdobenou antickými sochami a obrazy Van Gogha a než se nadějete, sedíte v ní u stolů prohýbajících se jídlem a s arménskou rodinou slavíte narozeniny manželky jednoho z přítomných mužů. Na první pohled ale nelze poznat, že právě ona je oslavenkyně. Doplňuje sklenky, servíruje jídlo, stará se, aby všichni byli spokojení. Zatímco její manžel (voják) s tradičním přípitkem za mír vytýká Martinovi, že je ostuda, pokud jako muž neumí střílet ze samopalu.
Naše putování se pomalu blíží ke konci a i v Arménii, stejně jako v Gruzii, na nás téměř po každé schůzce padá splín, tentokrát však z jiného důvodu. Většina kampaní má totiž značný potenciál a my víme, že z dvanácti žádostí můžeme nyní podpořit pouze dvě. Při návštěvě jednotlivých iniciativ si pak uvědomuji i další rozdíly mezi Gruzií a Arménií. Zatímco Gruzie oplývá rozličnými možnostmi kde žádat o grant a mnohé i neziskové projekty jsou financovány z amerických, evropských či EU fondů, Arménie musí spoléhat převážně na podporu od své americké diaspory. A pokud jsem si myslela, že Gruzie je v otázkách patriarchátu, postavení žen či sexuálních menšin příliš prudérní, ve srovnání s Arménií tomu tak není. Líbat se na veřejnosti? Nebýt panna před svatbou? Být lesba/gay? Jezdit na kole, když jste dívka? Odstěhovat se od rodičů, když jste svobodná? Nepřipadá v úvahu. Pracovat po svatbě? Možná. Pokud je manžel benevolentní.
Cestou z poslední schůzky směr Tbilisi přemítám, že i když by pro mě byl život v Arménii mnohem snazší, jelikož zde všichni mluví (většinou plynně) rusky, jsem ráda, že dobrovolničím právě v Gruzii. V distingované Arménii by mi chyběla gruzínská nespoutanost a otevřenost, stejně jako členitá krajina a husté lesy.
Tahle cesta po Kavkaze mi dala mnohé, hlubší náhled do zdejší sociální i ekologické problematiky, lepší představu o fungování neziskových organizacích, praxi v tlumočení. Především mi ale potvrdila, že i když je dobrovolnická práce běh na dlouhou trať, rozhodně má smysl.
Magda Kuchtová
dobrovolnice NESEHNUTÍ
1 EVS - Evropská dobrovolná služba, o ní se můžete více dočíst v prvním dílu mého vyprávění: http://nesehnuti.blog.idnes.cz/c/414502/Evropskou-dobrovolnici-v-Gruzii.html
2 Maršrutka – obvykle soukromé dodávky, jezdící po stálých trasách, ale s nepravidelným intervalem
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!