Bezesné noci pro Ukrajinu: Noc první, aneb noc jako Brno (1. díl)

Když na konci února začala rozsáhlá invaze ruských vojsk do Ukrajiny, naše podpora tamní občanské společnosti, se kterou jsme v blízkém kontaktu už od roku 2014, se od základu změnila.

Několik posledních měsíců asistujeme lidem na útěku před válkou, zajišťujeme materiální pomoc, podporujeme ukrajinská nezávislá média nebo organizujeme setkání ukrajinských obránkyň lidských práv s významnými českými osobnostmi. A to je stále jen výsek z našich aktivit. Pomáháme doslova ve dne v noci. Každý den přibude jeden malý zajímavý příběh. A občas přibude i v noci.

Náš kolega Martin Hyťha sepsal tři takové noční příběhy, o které bychom se s vámi chtěli podělit. Tady je první z nich. Odehrává se v polovině března, kdy NESEHNUTÍ zorganizovalo svou první evakuaci válečných uprchlíků*ic z Ukrajiny.

Noc první, aneb noc jako Brno

Náš čtyřčlenný tým se rozdělil do dvojic. Jedna už předchozí noci vyrazila v prázdném autobuse na ukrajinsko-polské hranice. Tam vyzvedává skupinu téměř padesáti lidí, kteří jsou na útěku před válkou. Jde z velké části o ženy z ohroženého etnika Krymských Tatarek. Já s kolegyní skupinu převezmeme na brněnském výstavišti, kde sídlí Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině. Jak to na místě vypadá a funguje jsme zjistili už odpoledne, kdy jsme se zúčastnili krátkého školení, které nám má pomoci skupinu co nejrychleji odbavit. Nebo v to alespoň věříme, v oblasti evakuace válečných uprchlíků*ic to bude naše první zkušenost.

Čekáme na signál v kanceláři NESEHNUTÍ. Kolegyně si dokonce přinesla spacák, kdyby se příjezd autobusu opozdil. Nepotřebovala ho, spacák ale své využití nakonec našel. O pár dní později jsme ho totiž omylem přibalili k třem desítkám dalších spacáků od spřátelené organizace Arnika, které jsme pomáhali dopravit do Ukrajiny. Skončil pravděpodobně v Dnipru nebo v Záporoží.

Po půlnoci volá kolega: Asi tak za hodinku jsme u vás. Jeho výraz, když o šedesát minut později skutečně vystupuje z autobusu, je jasnou předzvěstí toho, co nás čeká. Je v něm únava, napětí a také stav, do kterého se dostanete, když celý den odpovídáte na desítky otázek, z nichž na řadu bohužel neznáte odpověď. Zjevná je také úleva, že si po dvaceti hodinách na cestě může konečně odpočinout. Vykládáme z autobusu zbylé svačiny od potravinové banky a seznamujeme se s koordinátorkou skupiny, která je naší nadějí na efektivní komunikaci. Při tom se na nás upírá pozornost filmařů*ek z Remízku, kteří o evakuaci natáčí reportáž, a hlavně desítek unavených lidí, kteří potřebují v neznámém prostředí najít odpovědi na spoustu otázek. Skutečnost, že ještě než si odpočinou, musí projít registračním procesem, je navíc příliš neuklidňuje.

Máme příbuzné v Německu, jaké jsou tam podmínky pro uprchlíky? Když teď požádáme o humanitární vízum, můžeme tam později odjet? A jakým vlakem? A kde můžeme dneska přespat?

To je jen zlomek otázek, na které neznáme odpověď nejen my, ale v tuto chvíli ani nikdo jiný na výstavišti. A tak se snažíme soustředit na to, kvůli čemu jsme přišli – tlumočíme a pomáháme s vyplňováním formulářů. První odbavujeme starší lidi, rodiny s malými dětmi nebo viditelně nemocné. Asi po hodině se, i přes příval otázek, které bez ustání přicházely vždy alespoň od tří lidí najednou, daří vypravit většinu příchozích alespoň na první stanoviště, kde dostanou víza.

Další hodiny trávíme pobíháním po jednotlivých stanovištích a tlumočíme, kde je potřeba. Průnik jazykových znalostí evakuovaných lidí a přítomných zaměstnanců*kyň je minimální, byť ti, kterým to věk předurčuje, oprašují alespoň základy ruštiny ze školy. Všudypřítomné napětí houstne na závěrečném stanovišti – ubytovací kapacity v Brně jsou plné. Lidé tak budou rozvezeni do nejrůznějších, často zapomenutých koutů Jihomoravského kraje. Pro několik posledních uprchlíků*ic už nezbylo místo vůbec.

Ubytování už není! Vyhlašují lakonicky do davu jinak navzdory pokročilé hodině poměrně příjemní hasiči. V rámci prostoru, který nám dává role tlumočníků, se toto sdělení snažíme přetvořit do diplomatičtější podoby. Jako by to snad šlo. Lidé, na které se nedostalo, se odevzdaně odebírají na provizorní lehátka. My zatím dáváme poslední rady rodině, která se rozhodla pokračovat do Německa. Humanitární vízum si raději nevyřídila, a tudíž zůstává bez lehátek. Do rána už ale stejně  moc času nezbývá.  

Když na kole odjíždím domů, jsou čtyři ráno. Před očima se mi míhají útržky situací a emocí z výstaviště. Zoufalství. Odevzdanost. Únava a vztek. Tohle bylo padesát lidí. Další miliony jsou nyní v pohybu. Je vůbec možné si představit, kolik utrpení dokáže způsobit diktátor a jeho nohsledi? A dá se s tím nějak vypořádat? Otázky se rozpouštějí v ranním úsvitu. Bez odpovědí.

Chceme na tomto místě poděkovat všem, kdo s námi podporují ukrajinskou občanskou společnost. Díky vašemu zapojení můžeme pomáhat aktivním lidem na Ukrajině, kteří pomocnou ruku dále podávají každému, kdo ji potřebuje. Ačkoliv pozornost věnovaná ruské invazi do Ukrajiny slábne, situace v zemi se nezlepšuje. Dokazuje to například dlouhý seznam potřeb našich partnerů, mezi kterými jsou i potřeby naprosto základní, jako je pitná voda nebo třeba sůl. Jakákoliv vaše pomoc může mít zásadní dopad na konkrétní lidské životy, Proto vás prosíme, abyste zvážili další podporu NESEHNUTÍ, nebo jiných organizací, které v Ukrajině pomáhají.